Jdi na obsah Jdi na menu
 


Breaking Dawn Chapter 15. and 16.

22. 1. 2009

15. Kapitola

 

Hej, Jaku! Myslel jsem, že si říkal, že mě potřebuješ za soumraku. Jak to že jsi nepřinutil Leah vzbudit mě předtím, než odpadla?

No protože jsem tě nakonec nepotřeboval. Pořád jsem v pohodě.

Vyrazil na severní půlku okruhu. Něco zajímavýho?

Ne-e. Jen jedno velký nic.

Pátral jsi po něčem?

Narazil na okraj jedné z mých vedlejších cest.

Jo – běžel jsem párkrát mimo trasu. Však víš, jen pro kontrolu. Pokud Cullenovi budou pořádat svůj loveckej výlet…

Dobrej nápad.

Seth zamířil zpátky k hlavnímu okruhu.

Bylo snazší běhat s ním než s Leah. Napříč tomu že se snažila – opravdu snažila – v jejích myšlenkách byla vždycky ostrost. Nechtěla tady být. Nechtěla k upírům cítit shovívavost, jak se tomu dělo v mé hlavě. Nechtěla se vyrovnat se Sethovým ošidným přátelstvím k nim, přátelstvím, které jenom nabíralo na intenzitě.

Bylo to docela vtipné, protože jsem si myslel, že její největším problémem budu já. Když jsme ještě byli v Samově smečce, vždycky jsme si navzájem lezli na nervy. Ale teď ke mně z její strany nedoléhala vůbec žádná nesnášenlivost, všechna směřovala k Belle a Cullenovým. Zajímalo mě proč. Možná to byla prostě vděčnost za to, že jsem ji nedonutil odejít.  Možná to bylo proto, že teď jsem její nepřátelství víc chápal. Ať už to bylo čímkoli, hlídkování s Leah nebylo ani zdaleka tak hrozné, jako jsem očekával.

Samozřejmě že to zas tak moc nezlehčovala. Jídlo a oblečení, které jí Esme poslala, teď všechno putovalo dolů po řece. Dokonce i po tom, co jsem snědl svůj podíl – ne protože to stranou od upířího zápachu vonělo téměř neodolatelně, ale abych Leah dal dobrý příklad obětavé tolerance – stále odmítala. Ten malý los, kterého skolila kolem poledne, úplně neuspokojil její apetýt. Zhoršila se jí nálada, neboť k smrti nenáviděla jíst syrové maso.

Možná bysme měli rozšířit okruh víc na východ? navrhl Seth. Jít hlouběji, podívat se, jestli tam venku nečekají.

Přemýšlel jsem o tom, souhlasil jsem. Ale uděláme to, až budeme vzhůru všichni. Nechci oslabit naši obranu. Nicméně bychom to měli udělat ještě předtím, než to zkusí Cullenovi. Brzo.

Jasně.

To mě přinutilo nad tím uvažovat.

Pokud byli Cullenovi schopni bezpečně se dostat z bezprostředního okolí, možná by opravdu měli jít dál. Pravděpodobně se měli zdekovat ve chvíli, kdy jsme je přišli varovat. Určitě si mohli dovolit jiní podnájem. A nahoře na severu měli nějaké přátele, ne? Měli popadnout Bellu a utéct. Připadalo mi to jako do očí bijící řešení jejich problému.

Nejspíš jsem jim to měl navrhnout, ale bál jsem se, že by mě poslechli. A nechtěl jsem, aby Bella zmizela – nikdy se nedozvědět, jestli to zvládla nebo ne. 

Ne, to bylo pitomý. Řeknu jim, aby šli. Nemělo pro ně smysl tady zůstávat a pro mě by bylo lepší – ne méně bolestivé, ale zdravější – kdyby Bella odešla.

Bylo snadné to říct teď, když Bella nebyla přímo tady a nevypadala tak nadšeně, že mě vidí, a zároveň jakoby se držela života zuby nehty…

No, vlastně už jsem se na to Edwarda ptal, pomyslel si Seth.

Cože?

Zeptal jsem se ho, proč odsud ještě nezmizeli. Nešli nahoru za Tanyou nebo tak něco. Někam dost daleko, aby se za nimi Sam nevydal.

Musel jsem si připomenout, že jsem se právě rozhodl dát Cullenům přesně tu samou radu. Tak to bylo nejlepší. Takže bych na Setha neměl být naštvaný, že ode mě tu povinnost převzal. Vůbec bych neměl být naštvaný.

Co říkal? Čekají na skulinu?

Ne. Neodchází.

A tohle by nemělo znít jako dobrá zpráva.

Proč ne? To je pěkně debilní.

Ne tak docela, řekl Seth obraně. Nějaký čas trvá vybudovat si takový druh lékařského přístupu, který má Carlisle tady. Má tady všechny věci, které potřebuje, aby se mohl starat o Bellu a prověření, aby mohl získal další. To je jeden z důvodů, proč chtějí uspořádat loveckou výpravu. Carlisle si myslí, že brzo budou pro Bellu potřebovat další  krev. Spotřebovává všechnu nula negativní, kterou pro ni schovávali. Nelíbí se mu vyčerpávání zásob. Chce jít koupit nějakou další. Věděl jsi, že můžeš koupit krev? Teda když jsi doktor.

Ještě jsem nebyl připravený zapojit logiku. Pořád se mi to zdá debilní. Mohli by si vzít většinu z toho s sebou, ne? A ukrást, co potřebují, kamkoli půjdou. Koho zajímají právní hovadiny, když je nemrtevej? 

Edward nechce nic riskovat jejím přesouváním.

Je na tom líp, než byla.

O hodně, souhlasil Seth. Porovnával v hlavě moje vzpomínky na Bellu připojenou k hadičkám s jeho, když ji viděl naposledy, když opouštěl dům. Usmívala se na něj a zamávala. Ale nemůže se moc hýbat, však víš. Ta věc se z ní dopekla prokopává ven.

Polknul jsem žaludeční kyseliny, které se mi nahnaly do krku. Jo, já vím.

Zlomilo jí to další žebro, přiznal zasmušile.

Nohy mě přestaly poslouchat a zavrávoral jsem, předtím než jsem znovu získal rytmus.

Carlisle ji znovu zabandážoval. Říkal, že je to jen další naštípnutí. Potom Rosalie prohodila něco o tom, že dokonce i normální lidské děti ví, jak lámat žebra. Edward vypadal, jakoby se jí chystal utrhnout hlavu.

Jaká škoda že to neudělal.

Seth se dostal do režimu vrcholného sdílení informací – věděl, že to pro mě bylo životně důležité, přestože jsem si nikdy nevyžádal to slyšet. Belle dneska neustále kolísala teplota. Pořád se to střídá – potí se a potom zase mrzne. Carlisle si není jistý, co si o tom má myslet – mohla by být prostě nemocná.

Jo, nepochybně je to jenom náhoda.

Přesto má dobrou náladu. Pokecala si s Charliem, smála se a –

Charliem? Cože?! Co tím myslíš, že si pokecala s Charliem?!

Teď pokulhávala Sethova rychlost; můj vztek ho zaskočil nepřipraveného. Myslím, že každý den volá, aby si s ní promluvil. Někdy taky volá její máma. Bella teď zní mnohem líp, takže ho uklidňovala, že už se to zlepšuje –

Zlepšuje? Co si krucinál myslí? Dát Charliemu naději jen aby mohl být zničenej ještě mnohem víc, až umře? Myslel jsem, že ho na to přichystali! Pokoušeli se ho připravit! Proč by ho takhle povzbuzovala?

Možná neumře, pomyslel si Seth tiše.

Zhluboka jsem se nadechl, snažíc se uklidnit. Sethe. Dokonce i když z tohohle vyvázne, neudělá to jako člověk. Ví to, a stejně tak i ti ostatní. Jestli neumře, bude muset tu mrtvolu zatraceně věrohodně zahrát , smrade. Buď tohle, nebo se vypaří. Myslel jsem, že se to Charliemu snažili ulehčit. Proč…?

Myslím, že to je Bellin nápad. Nikdo nic neřekl, ale Edwardův obličej tak trochu odrážel tvoje nynější myšlenky.

Opět na stejné vlnové délce s pijavicí.

Několik minut náš běh doprovázelo jen ticho. Vyrazil jsem podél nové trasy, prozkoumávajíc jih.

Nechoď příliš daleko.

Proč ne?

Bella chtěla, abych tě požádal, aby ses u nich zastavil.

Zaťal jsem zuby.

Alice tě tam chce taky. Říká, že je znuděná z poflakování se v podkroví jakoby byla upír ve zvonici. Seth se zasmál. Střídal jsem se předtím s Edwardem. Snažili jsme se udržet Bellinu teplotu stabilní. Chlad ku teplu, jak bylo potřeba. Ale pokud to nechceš dělat, nejspíš bych se tam mohl vrátit-

Ne. Postarám se o to, odsekl jsem.

Dobře. Seth už to víc nekomentoval. Najednou se nezvykle moc soustředil na prázdný les.

Stále jsem směřoval na jich, hledajíc něco nového. Otočil jsem se, až když jsem se dostal do blízkosti prvních znamení osídlení. Sice jsem ještě nebyl příliš blízko městu, ale nechtěl jsem, aby se znovu začali šířit nějaké vlčí zvěsti. Už hezkou chvíli jsme byli hodní a neviditelní.

Na cestě zpátky jsem to střihl skrz okruh, směřujíc rovnou k domu. Uvědomoval jsem si, že dělat to byla pěkná blbost, ale nedokázal jsem se zastavit. Musel jsem být nějaký druh masochisty.

Nic s tebou není, Jaku. Tohle není ta nejnormálnější situace.

Zavři pusu, prosím, Sethe.

Už mlčím.

Tentokrát jsem u dveří nezaváhal; prostě jsem nakráčel dovnitř, jakoby mi to tam patřilo. Usoudil jsem, že by to mohlo Rosalii pěkně vytočit, ale byla to jen zbytečná snaha. Ani Rosalie ani Bella nebyly nikde v dohledu. Nazdařbůh jsem se rozhlédl kolem, doufajíc, že jsem je někde jen přehlédl. Srdce mi tlačilo na žebra divným, nepříjemným způsobem.

„Je v pořádku,“ zašeptal Edward. „Nebo bych spíš měl říct, že je na tom stále stejně.“

Edward seděl na pohovce s tváří zabořenou do dlaní; když mluvil, ani nevzhlédl. Esme byla vedle něj, ruku pevně ovinutou kolem jako ramen.

„Ahoj, Jacobe,“ pozdravila. „Jsem tak ráda, že jsi se vrátil.“

„Já taky,“ řekla Alice s hlubokým povzdechem. Promenádovala se dolů ze schodů s úšklebkem na tváři. Jako bych přišel pozdě na schůzku.

 „Hm, ahoj,“ řekl jsem. Bylo ujetý snažit se být zdvořilý.

„Kde je Bella?“

„V koupelně,“ odpověděla mi Alice. „Však víš, převážně tekutinová dieta. Plus jsem slyšela, že těhotenství tohle způsobuje.“

„Ah.“

Stál jsem tam, cítíc se trapně a pohupujíc se na patách.

„Oh, úžasné,“ zareptala Rosalie. Otočil jsem hlavu a spatřil, jak přichází z haly částečně skryté za schodištěm. Chovala Bellu něžně v rukou a na tváři pro mě měla pohrdavý úšklebek. „Věděla jsem, že cítím něco šminavého.“

A, přesně jako předtím, se Bellina tvář při pohledu na mě rozzářila, jak to bývalo u dětí na Vánoce. Jako bych jí přinesl ten nejlepší dárek na světě,

To bylo tak nehorázně nefér.

„Jacobe,“ vydechla. „Přišel jsi.“

„Nazdar, Bells.“

Esme a Edward vstali. Sledoval jsem, jak Rosalie Bellu opatrně položila na pohovku. Sledoval jsem, jak navzdory tomu Bella zbledla a zadržela dech – jakoby se zařekla nevydat žádný zvuk bez ohledu na to, jak moc to bolelo.

Edward jí rukou otřel čelo a pokračoval dolů po krku. Snažil se, aby to vypadalo, jakože jí jenom odhrnuje vlasy, ale mě to připadalo spíš jako lékařské vyšetření.

„Je ti zima?“ zamumlal.

„Je mi fajn.“

„Bello, víš, co ti Carlisle říkal,“ připomněla jí Rosalie. „Nic nezlehčuj. Nepomůže nám to v péči ani o jednoho z vás.“

„Dobře, je mi trochu zima. Edwarde, mohl by jsi mi podat deku?“

Protočil jsem oči. „Není tohle náhodou důvod, proč jsem tady?“

„Zrovna jsi přišel,“ řekla Bella. „A vsadím se, že jsi celej den proběhal. Hoď si chvilku nohy na horu. Stejně mi za minutu nejspíš bude zase teplo.“

Nevšímal jsem si jí a šel se posadit na podlahu vedle pohovky, zatímco do mě stále hustila, co bych měl dělat. Přesto jsem si v cílovém bodě nebyl úplně jistý, jak… Vypadala tak křehce a já se bál pohnout s ní, dokonce i položit kolem ní ruku. Takže jsem se prostě jenom opatrně opřel o její bok, nechajíc svoji paži odpočívat podél jejího těla a držíc ji za ruku. Potom jsem jí druhou ruku položil na tvář. Nebyl jsem schopný říct, jestli mi připadala chladnější než obvykle.

„Díky, Jaku,“ řekla a já ucítil, jak se krátce zachvěla.

„Jo,“ kývl jsem.

Edward seděl na opěrce pohovky u Bellyných nohou, oči jako obvykle upíral na její tvář.

S těma všema super citlivýma ušima v místnosti bylo příliš naivní doufat, že nikdo nezaregistruje hřmění mého žaludku.

„Rosalie, proč nedoneseš Jacobovi něco z kuchyně?“ navrhla jí Alice. Stala se pro mě téměř neviditelnou, neboť tiše seděla za pohovkou.

Rosalie nevěřícně zírala na místo, odkud přicházel Alicin hlas.

„Díky, Alice, ale nemyslím si, že bych chtěl jíst něco, co bloncka poflusala. Vsadím se, že by moje tělo její jed moc vlídně nepřijalo.“

„Rosalie by Esme nikdy neuvedla do rozpaků projevem takového nedostatku pohostinnosti.“

„Samozřejmě že ne,“ souhlasila bloncka přeslazeným hlasem, takže jsem tomu ihned přestal věřit. Vstala a odplula z místnosti.

Edward si povzdechl.

„Řekneš mi, když to otráví, že jo?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ slíbil Edward.

A z nějakého důvodu jsem mu věřil.

Z kuchyně se ozývala spousta bouchání a – zvláštní – zvuk kovového nesouhlasu, jak bylo nádobí nehorázně týráno. Edward si znovu povzdechl, ale zároveň se nepatrně usmál. Roselie byla zpátky, ještě než jsem o tom mohl víc popřemýšlet. S potěšeným uculením vedle mě na podlahu umístila stříbrnou mísu.

„Dobrou chuť, podvraťáku.“

Kdysi to nejspíš byla jen obyčejná velká mísa, ale ona prohnula dno mísy dovnitř tak, že teď měla tvar téměř přesně shodný s tvarem psí misky. Její rychlá, leč precizní práce na mě zapůsobila. A stejně tak její smysl pro detail. Na stranu misky vyškrábala slovo Fido. Dokonalý rukopis.

Ale protože to jídlo vypadalo tak dobře – nic menšího než steak a velká opečená brambora s bohatou oblohou – řekl jsem jí: „Díky, bloncko.“

Odfrkla si.

„Hej, víš jak se říká blondýnce s mozkem?“ zeptal jsem se jí a pokračoval jedním dechem, „zlatý retrívr.“

„Tento už jsem taky slyšela,“ řekla už bez úsměvu.

„Budu to zkoušet dál,“ slíbil jsem a pustil se do jídla.

Zatvářila se znechuceně a protočila oči. Potom se posadila do jednoho z křesel a začala přepínat programy na obrovské televizi tak rychle, že neexistoval způsob, jak by opravdu mohla zachytit něco z obrazu.

Jídlo bylo vynikající, dokonce i s upířím zápachem ve vzduchu. Vážně jsem si na to začínal zvykat. Huh. Nebylo to přesně to, co bych chtěl udělat…

Když jsem skončil – ačkoli jsem se soustředil na vylízání misky, jen abych dal Rosalii něco, na co by si mohla stěžovat – ucítil jsem Bellyny studené prsty jemně se mi proplétající ve vlasech. Uhlazovala mi je dolů vzadu na krku.

„Čas na zástřih, co?“

„Začínáš být trochu střapatý,“ řekla. „Možná-“

„Nech mě hádat, někdo tady kdysi stříhával vlasy v salónu krásy v Paříži?“

Zahihňala se. „Pravděpodobně.“

„Ne, díky,“ odmítl jsem předtím, než mohla učinit opravdovou nabídku. „Bude to dobrý ještě několik dalších týdnů.“

Což mě přimělo přemítat, jak dlouho to bude dobrý pro ni. Snažil jsem se vymyslet nějaký zdvořilý způsob, jak se zeptat.

„Takže…ehm…jaké je, er, datum? Však víš, ten pro tu malou příšeru dlouho očekávaný termín.“

Pleskla mě zezadu po hlavě asi s takovou silou jako snášející se peříčko, ale neodpověděla.

„Myslím to vážně,“ řekl jsem jí. „Chci vědět, jak dlouho tady budu muset být.“ Jak dlouho tady ty budeš, dodal jsem v hlavě. Otočil jsem se, abych se na ni podíval. V očích měla zamyšlený výraz a mezi obočím opět vrásku znepokojení.

„Já to nevím,“ odpověděla. „Ne přesně. Očividně tady s devítiměsíčním vzorem neuspějeme a nemůžeme udělat ultrazvuk, takže to Carlisle zhruba odhaduje podle toho, jak velká jsem. U normálních lidí se předpokládá, že tady budou mít kolem čtyřiceti centimetrů,“- ukázala prstem dolů na střed jejího –„když je dítě plně vyvinuto. Jeden centimetr za každý týden. Dneska ráno to u mě bylo třicet a každý den získávám kolem dvou centimetrů, někdy víc…“

Dva týdny za den, dny míjely. Její život uháněl kupředu maximální rychlostí. Kolik dnů jí to dávalo, kdyby počítala do čtyřiceti? Čtyři? Potřeboval jsem vteřinu, abych přišel na to, jak polknout.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě.

Přikývl jsem, neboť jsem si nebyl jistý, jestli bych ze sebe dokázal dostat nějaká slova.

Když Edward poslouchal mé myšlenky, jeho obličej se od nás obrátil, ale já jsem mohl vidět jeho odraz na skleněné stěné. Opět to byl ten upalovaný muž.

Zvláštní, jak konečná lhůta účinní těžším zabývat se odchodem, nebo necháním ji odejít. Byl jsem rád, že to Seth předtím nadhodil, takže jsem věděl, že zůstávali tady. Bylo by neúnosné přemítat, jestli odejdou a odnesou s sebou jeden nebo dva nebo tři z těchto čtyř dnů. Mých čtyř dnů.

Rovněž zvláštní bylo, jak dokonce i vědomí, že už byl téměř konec, to jak se mě dotýkala, jenom dělalo těžším to překonat. Skoro jakoby to souviselo s jejím zvětšujícím se břichem – jak rostlo, přitahovala mě stále víc a víc.

Chvilku jsem se na ní zkoušel dívat z odstupu, oddělit se od té přitažlivost. Věděl jsem, že nebylo jen výplodem mé představivost, že ji u sebe potřebuji víc než kdy jindy. Proč to? Protože umírala? Nebo protože jsem vědět, že dokonce i když neumře, stejně – nejlepší možný scénář – se změní na něco jiného, na něco, co bych neznal nebo nechápal?

Když mi přejela prstem po lícní kosti, moje kůže se na místě,kde se jí dotkla, orosila.

„Bude to fajn,“ tak nějak si pobrukovala. Nezajímalo mě, že to byla jen planá slova. Řekla to způsobem, jakým lidé tyhle hloupé, školky hodné rýmy zpívali dětem. Už usni, mimčo.

„Jasně,“ zamručel jsem.

Schoulila se u mé ruky, odložíc mi hlavu na rameno. „Nemyslela jsem si, že přijdeš. Seth řekl že jo a stejně tak Edward, ale nevěřila jsem jim.“

„Proč ne?“ zeptal jsem se nevrle.

„Nejsi tady šťastný. Ale stejně si přišel.“

„Chtěla jsi mě tady.“

„Já vím. Ale nemusel jsi přijít, protože ode mě není správné tě tady chtít. Už to musím pochopit.“

Na minutu se rozprostřelo ticho. Edwardov nahodil zpátky původní obličej. Díval se na televizi, zatímco Rosalie pokračovala v problikávání kanálů. Byla na šestistém. Přemítal jsem, jak dlouho by trvalo vrátit se zpátky na začátek.

„Děkuju, že jsi přišel,“ zašeptala Bella.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě.“

Edward nevypadal, že nám věnoval pozornost, ale věděl, na co jsem se chtěl zeptat, takže mě neoblafl.

„Proč mě tady chceš? Seth by tě mohl udržovat v teple a bylo by asi lehčí ho mít kolem, ten šťastný malý grázlík. Ale když dovnitř vejdu já, usmíváš se jako bych byl tvůj nejoblíbenější člověk na světě.“

„Jsi jeden z nich.“

„Ale je mi to na prd.“

„Jo.“ Povzdechla si. „Promiň.“

„Tak proč? Neodpověděla jsi.“

Edward se znovu odvrátil, jakoby se díval ven z okna. Jeho zrcadlící se obličej byl prázdný.

„Zdá se mi to tak nějak…úplné, když jsi tady, Jacobe. Jakoby byla celá moje rodina pohromadě. Myslím, že takové to nejspíš je – nikdy předtím jsem velkou rodinu neměla. Je to hezký.“ Asi tak na půl vteřiny se usmála. „Ale prostě není celá, když tady nejsi.“

„Nikdy nebudu součástí tvé rodiny, Bello.“

Mohl jsem být. Byl bych v tom dobrej. Ale to byla jen vzdálená budoucnost, která zemřela dlouho předtím, než vůbec dostala šanci žít.

„Vždycky jsi byl součástí mé rodiny,“ nesouhlasila.

Zaskřípal jsem zuby. „To je pěkně mizerná odpověď.“

„Jaká  by byla ta dobrá?“

„Co třeba:´Jacobe, vyžívám se v tvé bolesti.´“

Cítil jsem, jak sebou trhla.

„Tohle by si radši?“ zašeptala.

„Přinejmenším je to jednodušší. Mohl bych to pochopit. Mohl bych se s tím vyrovnat.“

Ohlédl jsem se na její tvář najednou tak blízkou té mojí. Oči měla zavřené a čelo nakrčené. „Sešli jsme z cesty, Jaku. Mimo rovnováhu. Jsi předurčený být součástí mého života – cítím to a stejně tak ty.“ Na vteřinu se odmlčela, aniž by otevřela oči – jako kdyby čekala, jestli to popřu. Když jsem nic neřekl, pokračovala. „Ale ne takhle. Něco jsme udělali špatně. Ne. Já udělala. Udělal jsem něco špatně a sešli jsme z cesty…“

Hlas jí selhal a zamračení na její tváří pomalu odeznívalo, dokud z něj nezbyly jen malé vrásky v koutcích jejích rtů. Čekal jsem, až nasype další sůl do mých ran, ale z hrdla se jí vyloudilo jen slabé zachrápání.

„Je vyčerpaná,“ zašeptal Edward. „Byl to dlouhý den. Namáhavý den. Domníval jsem si, že by měla jít spát dříve, ale čekala na tebe.“

Nepodíval jsem se na něj.

„Seth říkal, že jí to zlomilo další žebro.“

„Ano. Ztěžuje jí to dýchání.“

„Ohromný.“

„Dej mi vědět, kdyby se znovu rozpálila.“

„Jo.“

Na ruce, která se nedotýkala té mojí, měla stále husí kůži. Sotva jsem zvedl hlavu, abych se podíval po přikrývce, když Edward popadl deku přehozenou přes opěrku pohovky a mrsknul s ní tak, že se rozprostřela přes Bellu.

Občas čtení myšlenek ušetřilo spoustu času. Například bych možná nemusel vznášet žádná obvinění ohledně toho, co se dělo s Charliem. Ten bordel. Edward by prostě úplně přesně slyšel, jak vzteklý-

„Ano,“ souhlasil. „Není to dobrý nápad.“

„Tak proč?“ Proč Bella řekla otci, že se uzdravuje, když ho to v budoucnosti učiní ještě víc nešťastným?

„Nemůže snést jeho obavy.“

„Takže je lepší-“

„Ne. Není to lepší. Ale nebudu jí teď nutit dělat cokoli, co by ji učinilo nešťastnou. Cokoli se přihodí, tohle jí pomáhá cítit se lépe. Zbytkem se budu zabývat později.“

To neznělo správně. Bella by prostě neodsunovala Charlieho bolest na později, aby pak musel čelit něčemu jinému. Rovnou úmrtí. To nebyla ona. Jak jsem ji znal, určitě musela mít nějaký jiný plán.

„Je si opravdu jistá, že bude žít,“ řekl Edward.

„Ale ne jako člověk,“ namítl jsem.

„Ne, ne jako člověk. Ale stejně doufá, že Charlieho znovu uvidí.“

No ne, stávalo se to pořád lepším a lepším.

„Vidět. Charlieho.“ Konečně jsem se na něj podíval. „Potom. Vidět Charlieho, když bude celá jiskřivě bílá s jasně rudýma očima. Nejsem pijavice, takže mi možná něco uniklo, ale Charlie vypadá jako trochu divná volba pro první jídlo.“

Edward si povzdechl. „Ví, že nebude moci být v jeho blízkosti alespoň rok. Myslí si, že to může oddalovat. Říct Charliemu, že jede do specializované nemocnice na druhé straně světa. Zůstat s ním v kontaktu přes telefon…“

„To je šílený.“

„Ano.“

„Charlie není blbej. Dokonce i kdyby ho nezabila, všiml by si rozdílu.“

„S tímhle tak trochu počítá.“

Nepřestával jsem na něj zírat, čekajíc na vysvětlení.

„Samozřejmě nebude stárnout, takže to bude časově omezené, dokonce i když Charlie přijme její výmluvu na všechny ty změny.“ Mírně se usmál. „Vzpomínáš si, jak si se jí pokoušel povědět o své přeměně? Jak jsi ji přiměl hádat?“

Volnou ruku jsem sevřel v pěst. „Řekla ti o tom?“

„Ano. Objasňovala svůj… nápad. Jak vidíš, není jí dovoleno říct Charliemu pravdu – bylo by to pro něj velice nebezpečné. Ale je to chytrý, praktický muž. Bella si myslí, že Charlie přijde se svým vlastním vysvětlením. A předpokládá, že bude mylné.“ Edward si odfrkl. „Přece jenom jen stěží zapadáme do tradičného upířího vzorce. Charlie si o nás vytvoří svůj vlastní špatný předpoklad, tak jako ona na začátku, a my ho v tom necháme. Bella si myslí, že ho bude moci vídat… čas od času.“

„Šílený,“ zopakoval jsem.

„Ano,“ souhlasil znovu.

Bylo od něj slabošské nechat jí dělat si v tomhle co chtěla, jen aby ji udržel šťastnou. To neskončí dobře.

Což mě přimělo myslet si, že nejspíš neočekával, že přežije, aby mohla otestovat svůj praštěný plán. Uklidňoval ji, aby mohla být spokojená ještě o trochu déle.

Například čtyři další dny.           

„Vypořádám se s čímkoli, co nastane,“ zašeptal a odvrátil obličej stranou tak, že už jsem nemohl vidět jeho odraz. „Nebudu ji teď působit bolest.“

„Čtyři dny?“ zeptal jsem se.

Nevzhlédl. „Přibližně.“

„A potom co?“

„Co přesně máš na mysli?“

Myslel jsem na to, co říkala Bella. O tom, že ta věc byla hezky těsně zabalená v něčem silném, něčem jako upíří kůže. Takže jak to bude fungovat? Jak to dostanou ven?

„Z toho nepatrného průzkumu, který jsme byli schopni učinit, se zdá, že nestvůry používají vlastní zuby, aby unikly z dělohy,“ zašeptal.

Odmlčel jsem se, abych polknul žluč, která se mi nahnala do krku.

„Průzkumu?“ zeptal jsem se tiše.

„To proto tu nikde poblíž nevídáš Jaspera  a Emmett. Přesně to teď dělá Carlisle. Snažíme se pomocí toho, s čím jsme tady přišli do styku, rozluštit starověké příběhy a pověry jak nejvíce je to jen možné. Hledáme něco, co by nám mohlo pomoci předpovědět budoucí chování toho stvoření.“

Příběhy? Pokud o tom existují pověry, tak…

„Tak potom tahle věc není první svého druhu?“ zeptal se Edward, předvídajíc můj dotaz. „Možná. Je to všechno velice útržkovité. Pověsti mohly být jednoduše výsledkem strachu a představivost. Ačkoli…“ – zaváhal – „vaše pověsti jsou pravdivé, nebo ne? Třeba jsou i tyto. Zdají se být lokalizované, propojené…“

„Jak jste našli…?“

„V Jižní Americe jsme narazili na jednu ženu. Byla vychována ve zvyklostech svého lidu. Slyšela varování o takových stvořeních, staré příběhy předávané z generace na generaci.“

„Jaké varování?“ zašeptal jsem.

„Že to stvoření musí být bezodkladně zabito. Předtím než by mohlo získat příliš mnoho síly.“

Přesně jak si Sam myslel. Měl snad pravdu?

„Samozřejmě, jejich legendy také říkají to samé o nás. Že musíme být zničeni. Že jsme bezcitní vrazi.“

Dvě ku dvěma.

Edward se pro sebe krátce, tvrdě zasmál.

„Co jejich příběhy říkají o… matkách?“

Obličej mu zahalila vlna nekonečného utrpení, a když jsem ucuknul před jeho bolestí, věděl jsem, že se nechystal dát mi odpověď. Pochyboval jsem, jestli by vůbec dokázal promluvit.

Byla to Rosalie, – která od Bellina usnutí byla tak nehybná a tichá, že jsem na její přítomnost téměř zapomněl – kdo mi odpověděl.

Z krku jí vyšel pohrdavý zvuk. „Samozřejmě že nikdo nepřežil,“ řekla. Nikdo nepřežil, přímé a bezcitné. „Porodit uprostřed nákazami zamořeném močálu se šamanem kreslícím ti slinami přes obličej kříže, aby zahnal zlé duše, nikdy nebyl zrovna ten nejbezpečnější způsob. Dokonce i normální porod skončil v půlce případů špatně. Nikdo z nich neměl to co tohle dítě – opatrovatele s představami, co dítě potřebuje, snažící se seznámit s těmito specifickými potřebami. Doktora s naprosto unikátními znalostmi upíří podstaty. Plán, jak pomoci dítěti na svět tak bezpečně, jak jen to půjde. Jed, který napraví všechno, co se pokazí. Dítě bude v pořádku. Ty ostatní matky by pravděpodobně přežily, kdyby tohle všechno měly – kdyby v první řadě vůbec existovaly. O čemž silně pochybuji.“ Opovržlivě si odfrkla.

Dítě, dítě. Jakoby to bylo všechno, na čem záleželo. Bellyn život pro ni byl nepodstatný detail – bylo přece tak snadné ho ukončit.

Edwardův obličej dostal barvu čistého sněhu. Prsty na rukou zkroutil do tvaru pařátů. Naprosto samolibě a lhostejně se na své židli otočila zády k němu. Přikrčil se.

Nech to na mě, navrhl jsem.

Zastavil se a zvedl obočí.

Tiše jsem odlepil svoji psí misku ze země a rychlým, silným švihem zápěstí ji zezadu hodil bloncce na hlavu ta tvrdě, že se – s ohlušujícím prásknutím – zmáčkla na placku, předtím než se odrazila zpátky do místnosti, narazila do sloupu a zastavila se u paty schodiště.

Bella sebou škubla, ale neprobudila se.

„Pitomá blondýna,“ zamručel jsem.

Rosalie pomalu otočila hlavu a oči jí plály hněvem.

„Dostal. Jsi. Mi. Jídlo. Do. Vlasů.“

To sem teda udělal.

Odtáhl jsem se od Belly, tak abych s ní nezatřásl, a rozesmál se tak nesnesitelně, až mi z očí začaly vytékat slzy. Zpoza gauče jsem slyšel, jak se ke mně přidal Alicin zvonivý smích.

Přemítal jsem, proč Rosalie nezaútočila. Tak trochu jsem to předpokládal. Ale potom jsem si uvědomil, že můj smích probudil Bellu, napříč tomu že prospala ten opravdový rámus.

„Co je tady tak vtipného?“ zamumlala.

„Dostal jsem jí jídlo do vlasů,“ řekl jsem jí, znovu se škodolibě chechtající.

„Na tohle nezapomenu, pse,“ zasyčela Rosalie.

„Není tak těžký vymazat blondýnce paměť,“ odporoval jsem. „Stačí ji fouknout do ucha.“

„Pořiď si nějaký nový vtipy,“ odsekla.

„No tak, Jaku. Nech Rose –“ Bella se zasekla uprostřed věty a sípavě se nadechla. V tom stejném okamžiku se přese mě nakláněl Edward, odhrnujíc přikrývku pryč. Zdálo se, že má křeče, záda prohnutá nad sedačkou.

„Jenom se,“ zafuněla, „protahuje.“

Rty měla bílé, zuby pevně zaťaté, jakoby se snažila udržet v sobě křik.

Edward jí položil ruce na tváře.

„Carlisle?“ zavolal napjatým, tlumeným hlasem.

„Tady jsem,“ ohlásil se doktor. Ani jsem neslyšel, že přišel.

„Fajn,“ řekla Bella, stále těžce a mělce dýchající. „Myslím, že už je konec. Ubohý miminko, nemá dost místa, to je všechno. Pořád roste.“

Bylo opravdu těžké snášet ten milující tón, který používala na popisování té věci, která ji ničila. Obzvláště pak po Rosaliině bezohlednosti. Nutilo mě to přát si, abych po Belle mohl taky něco hodit.

Svými dalšími slovy mi náladu nezvedla. „Víš, že mi připomíná tebe, Jaku,“ řekla -  láskyplným tónem – stále lapající po dechu.

„Nepřirovnávej mě k té věci,“ procedil jsem skrz zuby.

„Myslela jsem jen ten prudký růst,“ řekla, dívajíc se jako bych ranil její city. Fajn. „Taky jsi se tak rychle vytáhl. Skoro jsem viděla, jak jsi byl minutu od minuty vyšší. S ním je to stejné. Roste tak rychle.“

Kousl jsem se do jazyka, abych si zabránil říct, co jsem říct chtěl – nijak těžký, vzhledem k tomu že jsem cítil v puse krev. Samozřejmě že se to uzdraví ještě předtím, než vůbec polknu. Přesně to by Bella potřebovala. Být silná jako já, být schopná se léčit…

Už snadněji se nadechla a uvolnila se zpátky do pohovky, její tělo sláblo.

„Hmm,“ zamumlal Carlisle. Vzhlédl jsem a narazil na jeho oči.

„Co?“ požadoval jsem vysvětlení.

Edward naklonil hlavu stranou, jakoby uvažoval nad Carlisleovými myšlenkami.

„Víš, že jsem se zajímal o genetickou strukturu plodu, Jacobe. O jeho chromozomy.“

„A co s tím?“

„No, zapojením vašich podobností do uvažování-“

„Podobností?“ zavrčel jsem, neoceňujíc to množné číslo.

„Prudký růst a skutečnost, že Alice nemůže vidět ani jednoho z váš.“

Cítil jsem, jak se můj výraz stával prázdným. Na tu druhou jsem úplně zapomněl.

„Uvažoval jsem, jestli to znamená, že máme odpověď. Jestli jsou podobnosti zakořeněny v genech.“

„Dvacet čtyři párů,“ zamumlal bez dechu Edward.

„To nemůžete vědět.“

„Ne. Ale je zajímavé o tom uvažovat,“ řekl Carlisle klidně.

„Jo. Je to jednoduše fascinující.“

Opět se ozvalo Bellino slabé chrápání, patřičně zdůrazňující moji jízlivost.

Ta myšlenka je okamžitě pohltila a rozhovor na téma genetiky rychle došel k bodu, kde jediná slova, kterým jsem rozuměl, byla to a a. A samozřejmě moje vlastní jméno. Alice se k nim připojila, sem tam přidajíc poznámku svým švitořivým hláskem.

Dokonce i když mluvili o mě, nepokoušel jsem se pochopit závěry, které si vyvodili. Měl jsem na mysli jiné věci. Několik skutečností, které jsem si zkoušel urovnat.

Skutečnost jedna, Bella řekla, že ta stvůra byla chráněná něčím tak silným jako upíří kůže, něčím příliš neprostupným pro ultrazvuk, příliš tvrdým pro jehly. Fakt dva, Rosalie řekla, že měli plán, jak bezpečně pomoci dítěti na svět. Skutečnost tři, Edward řekl, že – v pověrách – si ostatní potvory jako byla tahle prokousávaly cestu ven skrz jejich vlastní matky.

Otřásl jsem se.

Dávalo to tak nějak zvráceně smysl, protože skutečnost čtyři, moc věcí se skrz něco tak silného jako byla upíří kůže, prokousat nedokázalo. Zuby téhle poloviční obludky – podle pověr – byly silné dost. Stejně tak moje zuby.

A zuby upírů.

Bylo těžké přehlídnout očividné, ale zoufale jsem si přál, abych mohl. Protože jsem měl dost dobrou představu, jak přesně Rosalie plánovala tu věc dostat bezpečně ven.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

16. Kapitola

 

 Zdekoval jsem se odtamtud brzo, dlouho předním než měl nastat východ slunce. Dopřál jsem si jen trochu neklidného spánku, opřený o bok pohovky. Edward mě vzbudil, když Bellina tvář opět zrudla, aby mohl převzít můj flek a znovu ji ochladit. Protáhl jsem se a usoudil, že jsem odpočíval dost dlouho na to, abych zase něco udělal smysluplného.

„Děkuji ti,“ řekl Edward rychle, vidíc v hlavě moje plány. „Pokud bude cesta čistá, vyrazí už dneska.“

„Dám ti vědět.“

Bylo skvělé být zase ve svém zvířecím já. Z toho nekonečného sezení jsem byl pěkně ztuhlý. Když jsem přišel na řešení našich problémů, prodloužil jsem krok.

Zdravíčko, Jacobe, přivítala mě Leah.

Super, jsi vzhůru. Jak dlouho je Seth mimo?

Ještě nejsem, pomyslel si Seth ospale. Jen skoro. Co potřebuješ?

Myslíš, že dokážeš být ještě hodinu při vědomí?

Jasná věc. Bez problému. Seth okamžitě vstal a protřepal si kožich.

Pojďme udělat hloubkový průzkum, řekl jsem Leah. Sethe, vezmi si okruh.

Seth se pomalu rozběhl. Jdu na to.

Další upíří pochůzka, zabručela Leah.

Máš s tím snad problém?

Samozřejmě že ne. Jednoduše miluju hýčkat tyhle miloučké pijavice.

Dobře. Tak se mrknem na to, jak rychle můžeme běžet.

Fajn, pro tohle jsem všemi deseti!

Leah byla na vzdáleném západním kraji okruhu. Raději než aby si zkrátila cestu, ale přiblížila se k domu Cullenových, se na cestě za naším setknáním držela obvodu. Sprintoval jsem přímo na západ s vědomím, že dokonce i když jsem vystartoval první, brzo by mě předhonila, kdybych jen na vteřinku zpomalil.

Zklidni se, Leah. Tohle není závod, ale průzkumná mise.

Můžu dělat obojí, a i tak ti nakopat zadek.

To jsem jí musel nechat. Já vím.

Rozesmála se.

Vzali jsme to po stezce klikatící se skrz východní hory. Běhali jsme tady, když upíři před rokem odešli, zahrnouc to do území naší hlídky, abych mohli lépe chránit zdejší lidi. Když se Cullenovi vrátili, stáhli jsme se zase zpátky na hranici. Tohle byla totiž podle smlouvy jejich půda.

Ale to by pro Sama teď nejspíš nic neznamenalo. Smlouva byla pasé. Dnešní otázkou tedy zůstávalo, do jaké míry byl ochotný rozložit svoje síly. Poohlížel se po osamocených Cullenech na nezákonný lov na jejich vlastní půdě, nebo ne? Mluvil Jared pravdu, nebo jen využívali ticha mezi námi?

Postupovali jsme hlouběji a hlouběji do hor bez nálezu sebemenší známky po přítomnosti smečky. Všude kolem byly slábnoucí upíří stopy, ale ty pachy mi teď byly důvěrně známé. Dýchal jsem je od rána do večera.

Našel jsem velice intenzivní, celkem nedávno zanechanou stopu – všichni, kromě Edwarda, sem přišli a pohybovali se tu. Ten důvod pro jejich shromáždění musel být zapomenut, když Edward přinesl domů svoji umírající těhotnou ženu. Zatnul jsem zuby. Cokoli to bylo, nemělo to se mnou nic společného.

Leah se netlačila přede mě, přestože by teď mohla. Věnoval jsem příliš pozornosti každé nové pachové stopě, než abych se soustředil na svoji rychlost. Zůstávala však po mém pravém boku, běžíc raději se mnou než upalující přede mnou.

Dostali jsme se už dost daleko, podotkla.

Jo. Pokud by Sam lovil zbloudilé, měli bychom touhle dobou zkřížit jeho trasy.

Pro něj teď má větší smysl zůstávat dole v La Push, myslela si Leah. Vš, že jsme dali pijavicím k výhodě tři bonusové balíčky očí a nohou. Nebyl by schopný je překvapit.

Tohle byla opravdu jen opatrnost.

Nechtěli bychom přece, aby naši drahocenní parazité zbytečně riskovali.

Přesně tak, souhlasil jsem, ignorujíc její jízlivost.

Strašně ses změnil, Jacobe.

      Ty taky nejsi přesně ta stejná Leah, kterou jsem znal a miloval.

Pravda. Jsem teď míň otravná než Paul?

Kupodivu…ano.

Ach, sladký úspěch.

Blahopřeju.

Potom jsme znovu běželi beze slov. Pravděpodobně už nastal čas otočit se zpátky, ale ani jeden z nás nechtěl. Bylo příjemné takhle běhat. Dlouhou dobu jsme se drželi toho stejného malého kruhu vytyčeného území. Bylo fajn protáhnout si zase svaly a zdolávat drsný terén. Nemuseli jsme příliš spěchat, takže jsem přemýšlel o tom, že na zpáteční cestě bychom si mohli zalovit. Leah byla dost hladová.

Mňam, mňam, pomyslela si nevrle.

Všechno to je v tvé hlavě, řekl jsem jí. Takhle vlci se stravují. Je to přirozené a chutná to dobře. Kdybys o tom nepřemýšlela z lidské perspektivy-

Zapomeň na tu svoji povzbuzovací řeč, Jacobe. Budu lovit. Nemusím to mít ráda.

Jasně, jasně, souhlasil jsem klidně. Nebylo mojí starostí, jestli si pro sebe chtěla věci jen ztěžovat.

Několik dalších minut nic neřekla; začínal jsem uvažovat o návratu.

Děkuju, řekla najednou úplně jiným tónem.

Za co?

Že jsi mě nechal být. Že jsi mi dovolil zůstat. Byl si laskavější, než jsem kdy očekávala, Jacobe.

Ehm, bez problému. Vážně. Nevadí mi, mít tě tady, jak jsem si myslel, že bude.

Rozpustile si odfrkla. Jaká to vřelá pochvala!

Ať ti to nestoupne do hlavy.

Fajn – jestli tohle nestoupne do tvé. Na chvilku se odmlčela. Myslím si, že jsi dobrej Alpha. Ne stejným způsobem jako Sam, ale svým vlastním. Stojí za to tě následovat, Jacobe.

Překvapení mě dočista otupilo. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval dostatečně, abych odpověděl.

Ehm, díky. Nejsem si úplně jistej, jestli budu schopen zabránit tomu, aby mi tohle stouplo do hlavy. Kde se to v tobě vzalo?

Neodpověděla přímo, jen jsem sledoval slovy nedoprovázený směr jejích myšlenek. Myslela na budoucnost – a to, co jsem řekl Jardovi onehdy ráno. Jak brzy vyprší stanovený čas a já se vrátím zpátky do lesů. Jak jsem slíbil, že až Cullenovi odejdou, vrátí se se Sethem do Samovi smečky.

Chci zůstat s tebou, řekla mi.

Údiv mi vystřelil do nohou, zablokoval mi klouby a zabránil tak dalšímu pohybu v před. Profrčela kolem mě a následně šlápla na brzdy. Pomalu dokráčela zpátky na místo, kde jsem zamrzl.

Nebudu na obtíž, přísahám. Nebudu se tě držet jak ocásek. Můžeš jít, kamkoli budeš chtít a já půjdu, kam budu chtít já. Budeš to se mnou jenom muset vydržet, když budeme oba vlci. Procházela se přede mnou tam a zpátky, nervózně mávajíc dlouhým šedým ocasem. A plánuju odejít jakmile jakmile budu schopna to dokázat… takže to možná nebude tak často.

Nevěděl jsem, co na to říct.

Jsem šťastnější teď, jako součást tvé smečky, než jsem byla za poslední roky.

Taky chci zůstat, pomyslel si tiše Seth. Neuvědomil jsem si, že zatímco běhal po okruhu, věnoval nám velké množství pozornosti. Mám tuhle smečku rád.

No právě! Sethe, tohle už moc dlouho smečka nebude. Snažil jsem se poskládat myšlenky tak, aby ho přesvědčili. Teď máme nějaký smysl, ale až… až tohle skončí, budu prostě jen vlk. Sethe, ty potřebuješ nějakej cíl. Jsi dobrý děcko. Jsi ten druh člověka, kterej má vždycky za co bojovat). Neexistuje, že by jsi teď upustil La Push. Dokončíš střední školu a uděláš něco se svým životem. Budeš dávat pozor na Sue. Mým životním cílem není zvorat ti budoucnost.

Ale-

Jacob má pravdu, podpořila mě Leah.

Ty se mnou souhlasíš?

Samozřejmě. Ale nic z toho se mě netýká. Stejně jsem byla na cestě pryč. Najdu si práci někde daleko od La Push. Možná si vezmu nějaký přednášky na vyšší střední. Dám se na jógu a meditace, abych zapracovala na své výbušné povaze… A zůstanu součástí téhle smečky kvůli svému duševnímu zdraví. Jacobe – přece vidíš, že to dává smysl, že jo? Já nebudu prudit tebe, ty nebudeš prudit mě a všichni budou spokojení.

Otočil jsem se zpátky a pomalu klusal na západ.

Je toho trochu víc na přemítání. Nech mě o tom popřemýšlet, jo?

Jistě. Dej si na čas.

Trvalo nám déle dostat se zase zpět. Nepokoušel jsem se spěchat. Jen jsem se zkoušel soustředit dost na to, abych hlavou nenapálil do stromu. Seth mi někde vzadu v hlavě nepatrně bručel, ale byl jsem schopný ho ignorovat. Věděl, že jsem měl pravdu. Neopustil by svoji mámu. Vrátí se zpátky do La Push a bude ochraňovat kmen, tak jak by měl.

Ale Leah jsem takhle neviděl. A to bylo jednoduše děsivé.

Smečka z nás dvou? Nehledě na fyzickou vzdálenost, nedokázal jsem si představit tu… tu intimitu té situace. Pochyboval jsem, jestli to opravdu chtěla, nebo jestli jenom zoufale toužila zůstat svobodná.

Zatímco jsem se tím probíral, Leah neřekla ani slovo. Jakoby se snad snažila dokázat, jak snadné by to bylo, kdybychom byli jen my dva.

Vběhli jsme do stáda vysoké zvěře právě když vyšlo slunce, nepatrně rozjasňující mraky nad námi. Leah si vnitřně povzdechla, ale nezaváhala. Její výpad byl čistý a účinný – dokonce elegantní. Sundala ten největší kus, jelena, ještě než překvapená zvířata dokázala plně pochopit nebezpečí.

Neschopen ji překonat jsem se vrhl na druhé největší zvíře, rychle mu zakousnuvší hrdlo, takže necítilo zbytečnou bolest. Cítil jsem Leahino znechucené soupeření s jejím hladem a snažil se jí to ulehčit tak, že jsem nechal vlka ve mně vystoupit na povrch. Žil jsem jako vlk dost dlouho, abych věděl, jak být zvířetem úplně, vidět a cítit věci stejným způsobem jako ono. Nechal jsem svoje instinkty převzít nade mnou kontrolu a posílal jí ten pocit. Na vteřinu zaváhala, ale potom nejistě sáhla do své mysli a zkusila se dívat mým způsobem. Bylo to šíleně zvláštní – naše mysli si byli propojené ttěsněji než kdy předtím, protože jsme se oba snažili myslet společně.

Zvláštní, ale pomohlo jí to. Její zuby pronikaly skrz srst a chlupy do boku jejího úlovku, vytrhávajíc velké kusy krvavého masa. Radši než odvrátit se pryč, jak chtěly její lidské myšlenky, nechala svoje vlčí já chovat se instinktivně. Bylo to ochromující, bezmyšlenkovité. Dovolovalo jí to najíst se v klidu.

Pro mě bylo snadné to dělat. A byl jsem rád, že jsem to nezapomněl. Protože tohle bude brzy opět můj život.

Bude Leah součástí tohohle života? Před týdnem bych ten nápad shledával naprosto děsivým. Nebyl bych schopný to snášet. Ale věděl jsem, že teď se zlepšila. A pociťujíc úlevu od permanentní bolesti nebyla už nadále ten stejný vlk. Ta stejná holka.

Jedli jsme společně, dokud jsme oba nebyli úplně plní.

Díky, řekla mi později, když si čistila čenich a tlapy o vlhkou trávu. Nezatěžoval jsem se tím; zrovna začalo mrholit a na cestě zpět jsme museli přeplavat řeku. Očistím se tak víc než dost. Nebylo tak hrozný myslet tvým způsobem.

Nemáš za co.

Když jsme dorazily k okruhu, Seth se sotva vlekl. Řekl jsem mu, ať se jde vyspat; že Leah a já převezmeme hlídku. Jeho mysl utichla do bezvědomí jen o vteřinu později.

Zamíříš zpátky k pijavicím? zeptala se.

Možná.

Je pro tebe obtížné tam být, stejně tak jako je obtížné zůstat mimo. Vím, jaké to je.

Víš, Leah, možná by si chtěla trochu popřemýšlet o budoucnosti, o tom co chceš opravdu dělat. Moje hlava nebude to nejšťastnější místo na světě. A ty se mnou budeš muset ustavičně trpět.

Přemýšlela, jak mi odpovědět. No teda, to zní hrozně. Ale upřímně, bude jednoduší vypořádat se s tvojí bolestí než čelit té mé.

Budiž.

Vím, že to pro tebe bude hrozný, Jacobe. Chápu to – možná líp než si myslíš. Nemám ji ráda, ale… je tvůj Sam. Je všechno, co chceš a zároveň všechno, co nemůžeš mít.

Nedokázal jsem odpovědět.

Vím, že pro tebe je to horší. Přinejmenším je Sam šťastný. Přinejmenším je naživu a zdravý. Miluju ho dost na to, abych to tak chtěla. Chci pro něj jen to nejlepší. Povzdechla si. Jen nechci tvrdnout kolem a pozorovat to.

Musíme o tom mluvit?

Myslím že jo. Protože chci, abys věděl, že ti to nebudu ztěžovat. Kruci, možná dokonce pomůžu. Nenarodila jsem se jako necitlivá mrcha. Jak víš, bývala jsem docela milá.

Tak daleko moje paměť nesahá.

Oba jsme se rozesmáli.

Je mi to líto, Jacobe. Je mi líto, že trpíš. Je mi líto, že se to zhoršuje místo toho, aby se to zlepšovalo.

Díky, Leah.

Myslela na věci, které už byly horší, na ty temné obrázky v mé hlavě, zatímco já jsem se snažil ji bez většího úspěchu přestat vnímat. Byla schopná se na ně dívat s nějakým odstupem, někým nadhledem a já musel připustit, že to pomáhalo. Dokázal jsem si představit, že možná za pár let to budu schopný vidět taky tak.

Spatřila tu vtipnou stránku každodenní podrážděnosti, kterou sebou přinášelo poflakování s upíry. Líbilo se jí moje utahování si z Rosalie, vnitřně se chechotala a dokonce jí myslí proběhlo několik vtipů o blondýnkách, které bych možná mohl využít. Ale potom její myšlenky zvážněly, setrvávajíc na Rosaliině obličeji způsobem, který mě mátl.

Víš, co je šílené?

No, skoro všechno je teď šílené. Co přesně máš na mysli?

Ta blonďatá upírka, kterou tak strašně nenávidíš – naprosto chápu její úhel pohledu.

Na chvilku jsem si myslel, že jenom hodně uboze žertuje. Ale když jsem si uvědomil, že mluvila vážně, jen těžko jsem ovládal zuřivost, která mnou otřásala. Bylo dobře, že jsme se kvůli hlídce rozdělili. Kdyby byla na dosah mých zubů…

Zadrž! Nech mě to vysvětlit.

Nechci to slyšet. Padám odsud. 

Počkej! Počkej! prosila, zatímco jsem se snažil uklidnit dostatečně na to, abych se mohl přeměnit zpátky. No tak, Jaku!

Leah, tohle opravdu nebyl ten nejlepší způsob, jak mě přesvědčit, že s tebou v budoucnu chci trávit víc času.

Bože! Jaká přehnaná reakce. Vždyť ani nevíš, o čem mluvím.

Tak o čem mluvíš?

A najednou to byla znovu ta bolestí zocelená Leah jako předtím. Mluvím o bytí geneticky slepou uličkou, Jacobe.

Jízlivá ostrost jejích slov mě zanechala tápajícího. Nečekal jsem, že by něco mohlo můj vztek přebít.

Nechápu.

Chápal by jsi, kdybys nebyl přesně jako všichni ostatní. Kdyby tě moje “ženské záležitosti“ – pomyslela si ta slova tvrdým, uštěpačným tónem – nenutili utíkat schovat se, přesně jako ostatní idiotské chlapy, mohl by jsi opravdu věnovat pozornost tomu, co to všechno znamená.

Oh.

Jo, nikdo z nás se v přemýšlení o jejích záležitostech zrovna nevyžíval. Kdo by taky ano? Samozřejmě jsem si pamatoval na Leahino zděšení měsíc potom, co se přidala ke smečce – a vzpomínal jsem si na náš společný útěk před tím. Protože nemohla být těhotná – ne pokud se nestala nějaká opravdu pošahaná náboženská sračka s neposkvrněným početím. Po Samovi s nikým nebyla. A potom, jak se týdny vlekly a nic se změnilo ještě do většího nic, uvědomila si, že její tělo u víc nepodléhá normálním vzorcům. Zděšení – takže co to bylo? Změnilo se její tělo, protože se stala vlkodlakem? Nebo se stala vlkodlakem, protože s jejím tělem bylo něco špatně? Byla jediný ženský vlkodlak za celou historii vlkodlaků. Bylo to, protože nebyla ženou tolik, jak by měla být?

Nikdo z nás se tou poruchou nechtěl zabývat. Očividně to nebylo něco, do čeho bysme se mohli vcítit.

Víš, jaký má Sam názory na naše otisky, myslela si, teď už klidnější.

Jistě. Abychom zajistili pokračování linie.

Správně. Aby se udělala hromada novej, maličkejch vlkodlaků. Pokračování druhu, přenos genů. Otiskneš se do osoby, která ti dává nejlepší šance na předání vlčích genů.

Čekal jsem, až mi milosrdně sdělí, kam tím vším mířila.

Kdybych na to byla dostatečně dobrá, Sam by se otiskl do mě.

Její bolest byla tak silná, až se mi z ní podlomily nohy.

Ale nejsem. Něco je se mnou špatně. Zřejmě nemám schopnost předat gen dál, navzdory mému prvotřídnímu rodokmenu. Takže jsem se stala exotem – holčičím vlkem – neschopnou pro všechno ostatní. Jsem geneticky slepá ulička a oba to víme.

Nevíme, odporoval jsem jí. Tohle je jenom Samova teorie. Otisky se dějí, ale nevíme proč. Billy si myslí, že je v tom něco jiného.

Já vím, já vím. Myslí si, že otisky slouží k tomu, aby se vytvořili silnější vlci. Protože ty a Sam jste tak obrovské potvory – větší než naši otcové. Ale každopádně pořád nejsem kandidát. Já... jsem v přechodu. Je mi dvacet a jsem v přechodu.

Ble. Já jsem tak nechtěl vést tenhle rozhovor. To nevíš, Leah. Je to pravděpodobně jen celá ta zamrznutí-v-čase věc. Když přestaneš být vlkem a znovu začneš stárnout, jsem si jistý že se věci… ehm… vrátí zase do pořádku.

To bych si mohla myslet – až na to, že se do mě nikdo neotisknul, nehledě na můj impozantní rodokmen. Víš, dodala zamyšleně, když nebudeš nikde kolem, Seth bude mít nejspíš největší nárok na bytí Alphou – přinejmenším skrz jeho krev. Samozřejmě, nikdo by nikdy neuvažoval o mě…

Opravdu se chceš otisknout, nebo chceš aby se někdo otiskl do tebe, nebo cokoli z toho? dožadoval jsem se odpovědi. Co je špatné na tom si prostě vyrazit a zamilovat se jako obyčejný člověk, Leah? Otisky jsou jen dalším způsobem, jak ti sebrat možnost volby.

Sam, Jared, Paul, Quil… nezdá se, že by jim to vadilo.

Protože mysl ani jednoho z nich už není jeho.

Ty se nechceš otisknout?

No sakra že ne!

Jenom protože už jsi zamilovaný do ní. To zmizí, však víš, pokud se otiskneš. Už by si kvůli ní nikdy nemusel trpět.

Chceš zapomenout na to, co cítíš k Samovi?

Chvilku to zvažovala. Myslím, že jo.

Povzdechl jsem si. Uvažovala zdravěji než já.

Ale zpátky k mé původní myšlence, Jacobe. Chápu, proč je tvoje upíří blondýna tak chladná – v přeneseném slova smyslu. Je cílevědomá. Má oči jenom pro cenu, ne? Protože vždycky ze všeho nejvíc chceme to, co nikdy nemůžeme dostat.

Chovala by ses jako Rosalie? Zabila by si někoho – protože přesně to dělá, ujišťuje se, že nikdo nebude překážet Bellině smrti – udělala by jsi to, abys měla dítě? Odkdy jsi chovatelka?

Jenom chci možnosti, které nemám, Jacobe. Možná že kdybych byla v pořádku, nikdy bych na to nepomyslela.

Zabila by jsi kvůli tomu? požadoval jsem odpověď, nedovolíc ji utéct od mé otázky.

To nedělá. Myslím, že je to víc jakoby zprostředkovávala život. A… kdyby Bella požádala mě, abych jí s tím pomohla… odmlčela se, uvažujíc. Dokonce i přesto že na ní moc nezáleží, pravděpodobně bych udělala to stejné jako ta pijavice.

Hlasitě jsem zavrčel.

Protože kdyby se to otočilo, chtěla bych po Belle, aby to pro mě udělala. A stejně tak Rosalie. Obě by jsme to udělali stejným způsobem jako Bella.

Ahr! Jsi stejně tak zvrácená jako ony!

To je právě to vtipné na vědomosti, že něco nemůžeš mít. Učiní tě to zoufalým.

A… tohle je moje mez. Přesně tady. Tenhle rozhovor skončil.

Dobře.

Nestačilo, že souhlasila přestat. Chtěl jsem silnější ukončení než tohle.

Byl jsem jen něco kolem míle od místa, kde jsem nechal oblečení, takže jsem se změnil zpátky na člověka a pokračoval v cestě. Nepřemýšlel jsem o našem rozhovoru. Ne protože by nebylo o čem přemýšlet, ale protože jsem to nemohl vydržet. Nikdy to neuvidím tímhle způsobem – ale bylo obtížnější zabránit si v tom, když mi Leah ty myšlenky a emoce strkala přímo do hlavy.

Jo, až tohle skončí, v mé smečce teda nebude. Může si jít bědovat do La Push. Jeden malej rozkaz od Alphy, předtím než nadobro zmizím, nikoho nezabije,

Když jsem se dostal k domu, bylo opravdu hodně brzo. Bella pravděpodobně ještě pořád spala. Rozhodl jsem se, že nakouknu dovnitř, podívám se, jak to jde, dám jim zelenou na loveckou výpravu a potom si najdu nějakej flek trávy dostatečně měkkej na to, abych se na něm jako člověk vyspal. Nepřeměním se zpátky, dokud Leah nebude spát.

Ale z domu přicházela spousta slabého mumlání, takže Bella možná nakonec přece jenom nespala. A potom jsem z patra opět uslyšel ten mechanický zvuk – rentgen? Ohromný. Vypadalo to, jakože první den ze čtyřdenního odpočtu začal pořádným úderem.

Alice mi otevřela dveře předtím, než jsem mohl vejít.

Kývla mi na pozdrav. „Nazdar, vlku.“

„Nazdar, prcku. Co se to nahoře děje?“ Velký pokoj byl prázdný – všechno mumlání pocházelo z druhého patra.

Pokrčila titěrnými rameny. „Asi další zlomenina.“ Snažila se to říct nenuceně, ale úplně vzadu v její očích jsem spatřil plameny. Edward a já jsme nebyli jediní, které kvůli tomuhle pohlcoval oheň. Alice Bellu taky milovala.

„Další žebro?“ zeptal jsem se chraptivě.

„Ne. Tentokrát pánev.“

Zvláštní, jak mě to pokaždé bolestivě uhodilo, jakoby každá nová událost byla překvapením. Kdy přestanu být šokovaný? Každá nová pohroma vypadala zpětně tak nějak očekávatelně.

Alice upřeně hleděla na moje ruce, pozorujíc, jak se třásly.

Potom jsme z patra uslyšeli Rosaliin hlas.

„Vidíš, říkala jsem ti, že jsem neslyšela žádné prasknutí. Měl by sis nechat prohlídnout uši, Edwarde.“

Nedostalo se jí žádné odpovědi.

Alice se ušklíbla. „Myslím, že ji Edward nakonec rozcupuje na malý kousíčky. Jsem ohromená, že to Rose nevidí. Nebo si možná myslí, že Emmett bude schopný ho zastavit.“

„Vezmu si Emmett,“ nabídl jsem. „Ty můžeš pomoct Edwardovi s tou trhací částí.“

Alice se napůl usmála.

Následně přišel dolů celý průvod – tentokrát nesl Bellu Edward. Svírala svůj kelímek krve v obou rukách a její obličej byl dokonale bílý. Viděl jsem, jak napříč tomu že Edward vyrovnával sebemenší pohyb svého těla tak, aby do ní nestrkal, byla v bolestech.

„Jaku,“ zašeptala a skrze příval bolesti se usmála.

Jen jsem na ni zíral a nic neříkal.

Edward Bellu opatrně položil na pohovku a posadil se na podlahu k její hlavě. Krátce jsem uvažoval, proč ji nenechali nahoře a okamžitě jsem usoudil, že to musel být Bellin nápad. Chtěla se chovat, jakoby bylo všechno normální, vyvarovat se nemocničnímu postubu. A on jí vyhověl. Přirozeně.

Carlisle přišel pomalu dolů jako poslední, obličej svraštěný obavami. Pro jednou tak díky tomu vypadal dostatečně starý na doktora.

„Carlisle,“ řekl jsme. „Byli jsme na půli cesty do Seattlu. Nikde ani známky po smečce. Můžete jít.“

„Děkuji ti, Jacobe. Správné načasování. Je toho hodně, co potřebujeme.“ Jeho černé oči se mihly ke kelímku, který Bella tak pevně svírala.

„Upřímně, myslím, že vás klidně může jít víc než tři. Jsem si dost jistý, že se Sam soustřeďuje na La Push.“

Carlisle souhlasně přikývl. Překvapilo mě, jak ochotně přijal moji radu. „Pokud si to myslíš. Alice, Esme, Jasper a já půjdeme teď. Potom může Alice vzít Emmetta a Rosa-“

„V žádném případě,“ zasyčela Rosalie. „Emmett může jít s vámi teď.“

„Měla by jsi jít také lovit,“ řekl Carlisle mírně.

Jeho tón neobměkčil ten její. „Půjdu na lov, až půjde on,“ zavrčela, trhla hlavou směrem k Edwardovi a potom pohodila vlasy zpátky.

Carlisle si povzdechl.

Jasper a Emmett byli bleskově dole a Alice se k nim u skleněných dveří ve vteřině připojila. Esme doplula k Alicinu boku.

Carlisle mi položil ruku na paži. Ten ledový dotyk nebyl moc příjemný, ale neucuknul jsem. Poslušně jsem držel, částečně z údivu a částečně protože jsem nechtěl ranit jeho city.

„Děkuji ti,“ řekl znovu a potom vystřelil ze dveří společně s těmi čtyřmi ostatními. Moje oči je následovaly, jak letěli přes louku a zmizeli dřív, než jsem se stihl znovu nadechnout. Jejich potřeby museli být mnohem naléhavější, než jsem si představoval.

Místnost na chvíli ovládlo ticho. Cítil jsem, jak mě někdo probodával pohledem a věděl jsem úplně přesně, kdo to byl. Plánoval jsem zdekovat se a trochu si schrupnout, ale šance zkazit Rosalii ráno byla příliš lákavá, než abych ji nechal plavat.

Takže jsem se došoural ke křeslu vedle Rosaliina, posadil se a rozvalil se v něm tak, že jsem hlavu přiklonil k Belle a moje levé chodidlo zůstalo poblíž Rosaliina obličeje.

„Fuj. Vyhoďte někdo toho psa ven,“ zamručela, nakrčujíc nos.

„Už jsi slyšela tenhle, psychopatko? Jak umírají mozkový buňky blondýnek?“

Mlčela.

„No?“ zeptal jsem se. „Znáš ho nebo ne?“

Demonstrativně se dívala na televizi a ignorovala mě.

„Slyšela ho?“ zeptal jsem se Edwarda.

V jeho napjaté tváři nebylo ani zrníčko humoru – dokonce ani nepohnul očima od Belly. Ale odpověděl: „Ne.“

„Paráda. Takže tenhle si užiješ, pijavice – mozkové buňky blondýnek umírají osamoceně.“

 Rosalie se na mě ani nepodívala. „Zabila jsem stokrát víc než ty, ty odporná bestie. Na to nezapomeň.“

„Jednoho dne, královno krásy, tě otráví jenom mě zastrašovat. Opravdu se na to těším.“

„To stačí, Jacobe,“ ozvala se Bella.

Shlédl jsem k ní a narazil na její mračící se obličej. Vypadalo to, že její včerejší dobrá nálada byla už dávno pryč.

Nechtěl jsem ji naštvat. „Chceš, abych vypadnul?“ nabídl jsem jí.

Předtím než jsem mohl začít doufat – nebo se obávat – že už mě má konečně dost, zamrkala a její nevlídný pohled zmizel. Vypadala naprosto šokovaná, že jsem si vyvodil takový závěr. „Ne! Samozřejmě že ne.“

Povzdechl jsem si a stejně tak i Edward, jenom on o mnoho tišeji. Věděl jsem, že si taky přál, aby se přese mě konečně přenesla. Jaká škoda, že ji nikdy nepožádal, aby udělala něco, co by ji mohlo učinit nešťastnou.

„Vypadáš unaveně,“ podotkla Bella.

„Jsem k smrti umlácenej,“ souhlasil jsem.

„Ráda bych tě umlátila k smrti,“ zamumlala Rosalie, příliš slabě aby to Bella zaslechla.

Jenom jsem se zasunul hlouběji do křesla, udělajíc si větší pohodlí. Moje bosé chodidlo se nebezpečně přiblížilo Rosalii a ona ztuhla. Po několika minutách ji Bella požádala o znovu naplnění kelímku. Ovanul mě náhlý poryv větru, když Rosalie vyletěla do poschodí, aby přinesla další krev. Nastalo dokonalé ticho. Usoudil jsem, že by možná nebylo špatný trochu si zdřímnout.

A potom se zmateně ozval Edward. „Říkala jsi něco?“ Zvláštní. Protože nikdo nic neříkal a protože Edward slyšel stejně dobře jako já, měl by to vědět.

Upřeně hleděl na Bellu a ona mu jeho pohled oplácela. Oba vypadali vrcholně zmateně.

„Já?“ zeptala se po chvilce. „Nic sem neříkala.“

Přesunul se na kolena, naklánějíc se nad ni, a jeho výraz byl najednou pronikavý úplně jiným způsobem. Jeho černé oči se soustředily na její tvář.

„Na co právě myslíš?“

Bezvýrazně na něj zírala. „Na nic. Co se děje?“

„Na co jsi myslela před minutou?“ zeptal se.

„Jenom… na ostrov Esme. A peří.“

Připadalo mi to jako maximální blábolení, ale potom se začervenala a já došel k názoru, že bylo lepší to nechápat.

„Řekni ještě něco,“ zašeptal.

„Jako co? Edwarde, co se děje?“

Výraz jeho tváře se opět změnil a následně udělal něco, z čeho mi spadla čelist. Zaslechl jsem za sebou zalapání po dechu a věděl, že se vrátila Rosalie a byla přesně tak ohromená jako já.

Edward velice lehce položil Belle ruce na obrovské, kulaté břicho.

„Ten p-“ polknul. „To… dítě má rádo zvuk tvého hlasu.“

Na okamžik místnost ovládlo naprosté ticho. Nemohl jsem pohnout svaly, dokonce ani mrknout. A potom -

„Panenko skákavá, ty ho slyšíš!“ zakřičela Bella. O vteřinu později sebou škubla.

Edwardovy ruce putovaly na nejvyšší bod jejího břicha a jemně hladil místo, kam ji to muselo kopnout.

„Pšt,“ zašeptal. „Polekala si to…ho.“

Jeho oči byly rozšířené a plné údivu. Zlehka se poplácala na straně břicha. „Promiň, drahoušku.“

Edward soustředěně naslouchal, hlavu skloněnou nad její břicho.

„Co si myslí teď?“ dožadovala se dychtivě.

„To… on nebo ona, je…“ odmlčel se a vzhlédl jí do očí. Ty jeho byly přeplněné podobným úžasem – jenom více opatrné a zdráhavé. „On je šťastný,“ řekl nevěřícně

Zalapala po dechu a bylo nemožné nevidět ten fanatický třpyt v jejích očích. Láska a oddanost. Z očí se jí vylily slzy jako hrachy a mlčky jí klouzaly dolů po tvářích, přes její smějící se rty.

Zatímco na ni upřeně hleděl, jeho obličej nebyl vyděšený nebo rozzlobený nebo mučený v plamenech nebo jakýkoli z těch výrazů, které nosil od té doby, co se vrátili. Žasl s ní.

„Samozřejmě, že jsi šťastný, miláčku, samozřejmě že jsi,“ pobrukovala, hladíc si břicho, zatímco jí slzy zmáčely tváře. „Jak by jsi nemohl být, se vším tím bezpečím a teploučkem a láskou? Tolik tě miluju, můj maličký EJi, samozřejmě že jsi šťastný.“

„Jak jsi mu to řekla?“ zeptal se Edward zvědavě.

Znovu zčervenala. „Tak trochu jsem ho pojmenovala. Nemyslela jsem, že by jsi chtěl… no, však víš.“

„EJ?“

„Tvůj otec se taky jmenoval Edward.“

„Ano, to ano. Co-?“ Odmlčel se a potom zamručel. „Hmm.“

„Co?“

„Má rád i můj hlas.“

„Samozřejmě že má.“ V jejím tónu zaznívala škodolibá radost. „Máš ten nekrásnější hlas ve vesmíru. Kdo by ho nemiloval?“

„Máš záložní plán?“ zeptala se Rosalie, naklánějící se přes pohovku se stejně obdivným, škodolibě radostným výrazem, jaký měla na tváři Bella. „Co když on je ona?“

Bella si hřbetem ruky utřela mokré oči. „Probírala jsem se několika nápady. Pohrávala si s Renée a Esme. Přemýšlela jsem o… Ruh-nez-may.“

„Ruhnezmay?“

„R-e-n-e-s-m-e-e. Příliš ujetý?“

„Ne, líbí se mi to,“ ujistila ji Rosalie. Jejich hlavy byly tak blízko u sebe, zlatá a mahagonová. „Je to překrásné. Jedinečné, takže to sedí.“

„Pořád si myslím, že je to Edward.“

Edward civěl do neurčita, obličej prázdný jak horečně naslouchal.

„Co?“ zeptala se Bella rozzářeně. „Na co myslí teď?“

Nejprve neodpověděl, ale potom – šokujíc zbytek z nás, tři odlišné a oddělená zalapání po dechu – položil ucho něžně na Bellino břicho.

„Miluje tě,“ zašeptal Edward omámeně. „Absolutně tě zbožňuje.“

V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem byl sám. Úplně sám.

Nejradši bych si naliskal, když jsem si uvědomil, jak moc jsem s tím odporným upírem počítal. Jak tupé - jak jsem kdy mohl věřit pijavici! Samozřejmě že by mě nakonec zradil.

 Počítal jsem, že ho budu mít po boku. Počítal jsem, že bude trpět víc než jsem trpěl já. A nejvíc ze všeho jsem počítal s tím, že bude tu hnusnou věc zabíjející Bellu nenávidět víc, než jsem ji nenáviděl já.

Věřil jsem mu v tom.

Jenže teď byli všichni pohromadě, dva z nich sklánějící se nad rostoucí, neviditelnou příšerkou s očima rozzářenýma, jakoby byli šťastná rodinka.

A já byl úplně sám se svojí nenávistí a bolestí, která byla tak hrozná, že jsem si připadal, jakoby mě mučili. Jakoby mě pomalu tahali skrz nekončící pás pekelně ostrých žiletek. Ta bolest byla tak hrozná, že by jsem s úsměvem přijal smrt, jen abych od toho utekl.

Žár mi zprovoznil zatuhlé svaly a znovu jsem stál na nohou.

Všichni tři ke mně rychle otočili hlavy a já sledoval svoji bolest čeřící Edwardovu tvář, jak mi opět nedovoleně vstoupil do hlavy.

 „Ahh,“ zasténal.

Nepřemýšlel jsem o tom, co jsem dělal; jen jsem tam stál, třesoucí se, připravený vystřelit na útěk, o kterém jsem rozvažoval.

Pohybujíc se jako útočící had se Edward vrhl k nízkému stolku a vytáhl něco ze zásuvky. Hodil to po mě a já ten předmět reflexivně chytl.

„Běž, Jacobe. Zmiz odsud.“ Neřekl to tvrdě – mrštil ta slova na mě jakoby mi zachraňovala život. Pomáhal mi naleznout útěk, po kterém jsem tak zoufale toužil.

Předmět v mé ruce byl svazek klíčů od auta.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Twilight film

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář