ESLPAnnett

23. kapitola

„Je mi to tak líto, Sethe. Měl jsem být mnohem blíž.“

Edward se stále omlouval, i když jsem si nemyslela, že by to bylo správné nebo vhodné. Koneckonců, nebyl to Edward, kdo naprosto a neomluvitelně ztratil sebekontrolu. Edward se nesnažil utrhnout Jacobovi hlavu - Jacobovi, který se dokonce ani neproměnil, aby se chránil - a pak náhodou nezlomil Sethovi rameno a klíční kost, když se vrhl mezi nás. Edward málem nezabil svého nejlepšího přítele.

Ne, že by ten nejlepší přítel neměl pár věcí, ze kterých by se měl zpovídat, ale samozřejmě nic, co Jacob udělal, nemohlo zmírnit moje chování.

Tak neměla bych to být já, kdo se tu měl omlouvat? Znovu jsem se o to pokusila.

„Sethe, já-“

„Netrap se tím, Bello, jsem v pohodě,“ řekl Seth ve stejný okamžik, kdy Edward pronesl: „Bello, lásko, nikdo tě za nic nesoudí. Vedeš si opravdu dobře.“

Ještě mě nenechali dokončit větu.

Skutečnost, že Edwardovi dělalo potíže se neusmívat, celou tu věc ještě zhoršovala. Věděla jsem, že si Jacob nezasloužil moji přehnanou reakci, ale jak se zdálo, Edward v tom nacházel něco uspokojujícího. Možná si jen přál mít stejnou výmluvu, být novorozeným, aby rovněž mohl učinit něco fyzického se svojí podrážděností vůči Jacobovi.

Snažila jsem se ze sebe setřást svůj hněv, ale s vědomím, že Jacob byl právě teď někde venku s Renesmee – držíc ji co nejdále ode mě, šílené novorozené - to nebylo zrovna nejjednodušší.

Carlisle připevnil k Sethově paži další obinadlo a Seth sebou bolestivě cukl.

„Promiň, promiň!“ zamumlala jsem, uvědomujíc si, že bych ze sebe nikdy nedostala plnohodnotnou omluvu.

„Nevyšiluj, Bello,“ řekl mi Seth, hladíc mě po koleně svojí zdravou rukou, zatímco mi Edward z druhé strany třel rameno.

Nezdálo se, že by Seth pociťovala nějakou averzi k tomu mít mě na sedačce po svém boku, zatímco ho Carlisle ošetřoval. „Za půl hodiny budu zase v pořádku,“ pokračoval, stále mě hladíc po koleně a nedbajíc tak na jeho chlad a tvrdou strukturu. „Všichni by udělali to stejné, to s Jakem a Ness-“ zarazil se uprostřed slova a rychle změnil téma. „Myslím tím, aspoň že jsi mě nekousla nebo tak něco. To by bylo teprve blbý.“

Skryla jsem svoji tvář do dlaní a otřásla se nad tou myšlenkou, nad tou velmi skutečnou možností. Mohlo se to stát tak snadno. A vlkodlaci nereagovali na upíří jed stejným způsobem jako lidé, jak prozradili až teď. Byl pro ně jedovatý.

„Jsem špatný člověk.“

„Samozřejmě, že nejsi. Měl jsem-,“ začal Edward.

„Přestaň s tím,“ povzdechla jsem si. Nechtěla jsem, aby za tohle na sebe bral vinu stejným způsobem, jakým na sebe obvykle všechno svaloval.

„Štěstí, že Ness-Renesmee jedovatá není,“ promluvil Seth po chvíli nepříjemného ticha. „Protože kouše Jaka v jednom kuse.“

Spustila jsem ruce. „Vážně?“

„Jasně. Pokaždé, když ji Jake a Rose nenakrmí dostatečně rychle. Rose si myslí, že je to hrozně směšné.“

Zírala jsem na něj, šokovaná, ale zároveň se cítíc provinile, protože jsem si musela přiznat, že mě to malinko potěšilo - tím škodolibým způsobem.

Pochopitelně už jsem věděla, že Renesmee nebyla jedovatá. Byla jsem první osoba, kterou kousla. Ale vzhledem k tomu, že jsem předstírala ztrátu paměti na nedávné události, nevyslovila jsem tento postřeh nahlas.

„No, Sethe,“ řekl Carlisle, narovnávajíc se a poodstupujíc od nás. „Myslím, že to je vše, co pro tebe mohu udělat. Snaž se, hm, pár hodin nehýbat, odhaduji.“ Pousmál se. „Přál bych si, aby léčba lidí byla také tak okamžitě potěšující.“ Na okamžik položil svoji ruku na Sethovy černé vlasy. „Zůstaň v klidu,“ nařídil a pak zmizel v poschodí. Slyšela jsem, jak se dveře jeho pracovny zavřely a přemýšlela, zda už odtamtud odklidili důkaz mé předchozí přítomnosti.

„Nejspíš na chvíli zvládnu sedět v klidu,“ souhlasil Seth poté, co už byl Carlisle pryč, a pak široce zívl. Opatrně, dávajíc si pozor, aby si nezkroutil rameno, si opřel hlavu o sedačku a zavřel oči. O několik vteřin později se jeho pusa samovolně pootevřela.

Ještě další minutu jsem se mračila na poklidný výraz na jeho tváři. Stejně jako s Jacobem se zdálo, že Seth měl ten dar usnout, kdykoli si přál. Uvědomujíc si, že se mu několik dalších okamžiků nebudu schopna znovu omluvit, jsem vstala; ten pohyb ani v nejmenším nestlačil pohovku. Všechno fyzické bylo tak snadné. Ale ten zbytek...

Edward mě následoval k zadnímu oknu a vzal mě za ruku.

Leah kráčela podél řeky, zastavujíc každou chvilku, aby pohlédla k domu. Bylo snadné rozpoznat, kdy se dívala po svém bratrovi a kdy po mě. Střídala starostlivé a vražedné pohledy.

Slyšela jsem Jacoba a Rosalie, stojící venku na předních schodech, tiše hašteřící se o tom, kdo byl na řadě s krmení Renesmee. Jejich vztah byl stejně nepřátelský jako vždy; jediná věc, na které se teď byli schopni shodnout, byla, že bych se měla od svého dítěte držet dál, dokud jsem se stoprocentně nepřenesla přes svůj výbuchu hněvu. Edward s jejich rozhodnutím nesouhlasil, ale já to nechala být. Chtěla jsem si také být jistá. Přesto jsem se obávala, že moje a jejich stoprocentní jistota nejspíš bude velmi odlišná věc.

Kromě jejich handrkování, Sethova pomalého dýchání a Leahina otráveného funění, bylo dost ticho. Emmett, Alice a Esme byli na lovu. Jasper zůstal, aby na mě dohlížel. Momentálně stál nerušivě za sloupem, snažíc se tím nebýt znechucený.

Využila jsem toho klidu, abych přemýšlela o všech těch věcech, co mi Edward se Sethem pověděli, zatímco Carlisle upevňoval Sethovo rameno do dlahy. Během toho, co jsem byla v pomyslných plamenech, jsem toho hodně propásla a toto byla moje první opravdová příležitost to dohnat.

Hlavní bylo, že skončilo nepřátelství se Samovou smečkou – což byl důvod, proč se ostatní zase cítili zcela v bezpečí odcházet a přicházet, jak se jim zachtělo. Spojenectví bylo silnější než kdy dřív. Nebo možná spíš závazné, jak jsem si uvědomila – záleželo na úhlu pohledu.

Závazné, protože tím nejvíce nepodmíněným zákonem smečky bylo, že žádný vlk nikdy nezabije objekt otisknutí jiného vlka. Bolest z takového činu by byla nesnesitelná pro celou smečku. Porušení, ať úmyslné či ne, by bylo neomluvitelné; vlci, kteří by do toho byli zapletení, by bojovali na smrt – nebyla tu jiná možnost. Už se to kdysi stalo, jak mi řekl Seth, ale jen nešťastnou náhodou. Žádný vlk by nikdy úmyslně nezničil svého bratra takovýmto způsobem.

Takže díky tomu, co k ní Jacob cítil, byla Renesmee nedotknutelná. Snažila jsem se soustředit na úlevu, která z toho plynula, raději než na zlost, ale nebylo to snadné. Moje mysl měla spoustu prostoru vnímat silně oba pocity současně.

A zároveň Sam nemohl zuřit okolo mé přeměny, protože Jacob -  jako skutečný Alfa – to povolil. Štvalo mě uvědomovat si pořád znovu a znovu, jak moc jsem toho Jacobovy dlužila, když jsem se na něj chtěla jenom zlobit.

Úmyslně jsem přesměrovala svoje myšlenky jinam, abych ovládla svoje emoce. Soustředila jsem se na další zajímavý úkaz; přestože ticho mezi jednotlivými smečkami pokračovalo, Jacob a Sam zjistili, že jako Alfy spolu mohou ve vlčí podobě mluvit. Avšak nebylo to stejné jako dřív; nemohli slyšet každou myšlenku způsobem jako před rozdělením. Bylo to spíše, jako kdyby mluvili nahlas, jak mi vysvětlil Seth. Sam mohl slyšet jen ty myšlenky, které chtěl Jacob sdílet a naopak. Teď, když spolu zase mluvili, rovněž zjistili, že spolu mohou komunikovat i na dálku.

Tohle všechno neodhalili, dokud Jacob sám nešel – i přes Sethovi a Leahiny námitky – vysvětlit Samovy vše ohledně Renesmee; bylo to jedinkrát, co ji opustil od okamžiku, kdy na ni poprvé pohlédl.

Jakmile Sam pochopil, že se všechno zcela změnilo, přišel zpátky s Jacobem promluvit si s Carlislem. Mluvili spolu v lidské podobě (Edward mě odmítl opustit, aby jim tlumočil) a smlouva byla znovu obnovena. Avšak ten přátelský vztah už možná nikdy nebude stejný.

O jednu velkou starost méně.

Ale byla tu další taková, přestože ne tak fyzicky nebezpečná jako hněv vlčí smečky, ale i tak se mi zdála více naléhavá.

Charlie.

Mluvil s Esme brzy ráno, ale toho neodradilo, aby zavolal znovu, dvakrát, jen před pár minutami, kdy Carlisle ošetřoval Setha. Carlisle a Edward nechali telefon zvonit.

Co by se mu mělo říct? Měli Cullenovi pravdu? Bylo povědět mu, že jsem zemřela to nejlepší, to nejlaskavější? Byla bych schopna ležet nehybně v rakvi, zatímco by on a moje máma nade mnou plakali?

Nezdálo se mi to správné. Ale uvést Charlieho nebo Renée do nebezpečí kvůli Volturiových posedlosti o utajení bylo zcela nemyslitelné.

Byl tu stále ještě můj nápad – dovolit Charliemu mě vidět, až bych na to byla připravená, a nechat ho vytvořit si svoje vlastní špatné závěry. Technicky, upíří pravidla by zůstala neporušena. Nebylo by pro Charlieho lepší vědět, že jsem naživu – více méně -  a šťastná? I kdybych byla cizí a jiná a pravděpodobně bych ho tím vylekala?

Obzvláště moje oči byly momentálně příliš děsivé. Jak dlouho potrvá, než moje sebekontrola a barva mých oči bude na Charlieho připravena?

„Co se děje, Bello?“ zeptal se Jasper tiše, jak vycítil moje rostoucí napětí. „Nikdo se na tebe nezlobí,“ - tiché zavrčení, které se ozvalo od řeky, jeho slova popíralo, ale on to ignoroval - „ nebo není překvapen, opravdu. No, předpokládám, že jsme překvapeni. Překvapeni, že jsi se dokázala dostat tak rychle. Vedla jsi si dobře. Lépe než od tebe všichni očekávali.“

Zatímco mluvil, místnost velmi ztichla. Sethovo dýchání přešlo do tichého pochrupování. Cítila jsem se mnohem klidněji, ale nezapomněla jsem na své starosti.

„Popravdě, myslela jsem na Charlieho.“

Hašteření venku ustalo.

„Aha,“ zamumlal Jasper.

„Opravdu musíme odejít, že?“ zeptala jsem se. „Přinejmenším na nějakou dobu. Předstírat, že jsme v Atlantě nebo tak něco.“

Cítila jsem Edwardův upřený pohled na své tváři, ale dívala jsem se dál na Jaspera. Byl to on, kdo mi vážným hlasem odpověděl.

„Ano. Je to jediný způsob, jak ochránit tvého otce.“

Na okamžik jsem se zamyslela. „Bude se mi po něm strašně stýskat. Budou mi chybět všichni tady.“

Jacob, pomyslela jsem si navzdory sobě samé. Přestože ta neskonalá touha zmizela – a mě se tak nesmírně ulevilo – byl stále můj přítel. Někdo, kdo znal mé pravé já a akceptoval mě. Dokonce i jako příšeru.

Myslela jsem na to, co Jacob řekl, naléhajíc na mě předtím, než jsem na něj zaútočila. Řekla jsi, že si navzájem patříme do svých životů, ne? Že jsme rodina. Řekla jsi, že takhle to mezi námi má být. Tak ... teď je. To jsi přece chtěla.

Ale neměla jsem pocit, že bych to chtěla. Ne úplně. Zavzpomínala jsem dávno zpátky, do těch rozmazaných, slabých vzpomínek mého lidského života. Zpět do těch nejtěžších vzpomínek – na dobu, kdy mě Edward opustil, dobu tak temnou, že jsem se to ve své hlavě snažila pohřbít. Nemohla jsem si ta slova vybavit přesně; byla jsem schopna si jen vzpomenout, že jsem si přála, aby Jacob byl mým bratrem, abychom mohli jeden druhého mít rádi bez jakýchkoli zmatků či bolesti. Rodina. Ale nikdy bych do této rovnice nezahrnula svoji dceru.

Vzpomněla jsem dobu krátce potom – na jedno z mých mnohých sbohem, které jsem Jacobovin dala – jak jsem nahlas přemýšlela nad tím, s kým skončí, která by dala jeho život do pořádku potom, co jsem mu udělala. Řekla jsem něco o tom, že kdokoliv to bude, nebude pro něj dost dobrá.

Odfrkla jsem si a Edward tázavě pozvedl jedno obočí. Jen jsem na něj zakroutila hlavou.

Ale i přesto, jak moc by mi můj nejlepší přítel mohl chybět, jsem věděla, že tu byl jeden větší problém. Zakusili někdy Sam, Jared nebo Quil strávit celý den bez objektu jejich touhy, Emily, Kim a Claire? Mohli by? Co by odloučení od Renesmee Jacobovi udělalo? Způsobilo by mu to bolest?

Bylo ve mně stále ještě dost malicherné zloby, která mi dělala radost, ne pro jeho bolest, ale pro tu představu mít Renesmee daleko od něj. Jak jsem se měla vypořádat s tím, že patřila Jacobovi, když ztěží vypadala, že patří mě?

Zvuk kroků na přední verandě mě vyrušil z mého zamyšlení. Slyšela jsem je vstát, a pak projít dveřmi. Ve stejnou chvíli Carlisle sešel se schodů, držíc v rukou několik zvláštních předmětů – metr a váhy. Jasper rychle přistoupil k mému boku. Jako kdyby tu bylo nějaké znamení, které mi uniklo. Dokonce i Leah se venku posadila a zírala skrz okno, ve tváři výraz jakoby očekávala něco zároveň známého, ale také zcela nezajímavého.

„Musí být šest,“ řekl Edward.

„A?“ zeptala jsem se, oči upřené na Jacoba, Rosalii a Renesmee v jejím náručí, zatímco stáli ve dveřích. Rose vypadala ostražitě, Jacob ustaraně a Renesmee nádherně a netrpělivě.

„Čas na měření Ness – ehm, Renesmee,“ vysvětlil Carlisle.

„Oh, tohle děláte každý den?“

„Čtyřikrát denně,“ opravil mě nepřítomně Carlisle, jak pobízel ostatní k pohovce. Zdálo se mi, že jsem zaslechla Renesmee si povzdechnout.

„Čtyřikrát denně? Každý den? Proč?“

„Stále roste rychle,“ pošeptal mi Edward, jeho hlas byl tichý a plný napětí. Zmáčkl moji ruku a druhou paži mi bezpečně ovinul kolem pasu, téměř jako by on potřeboval oporu.

Nebyla jsem schopna odtrhnout svoje oči od Renesmee a zkontrolovat tak jeho výraz.

Vypadala dokonale, zcela zdravě. Její kůže zářila jako prosvětlený alabastr; barva jejích tvářiček byla oproti tomu slabě narůžovělá. Na takové oslnivé kráse nemohlo být nic špatného. V jejím životě jistě nemohlo být nic více nebezpečné než její matka. Nebo snad ano?

Rozdíl mezi dítětem, které jsem porodila, a tím, se kterým jsem se znova setkala jen před hodinou, by byl zřejmý každému. Rozdíl mezi Renesmee před hodinou a Renesmee teď byl však zřetelný méně. Lidské oko by to nikdy nepoznalo. Ale byl tu.

Její tělíčko bylo mírně delší. Jen o trošičku hubenější. Její obličej už nebyl tak kulatý; spíše oválný. Prstýnky jejích vlasů, které ji splývaly podél ramen, byly o šestnáctinu palce delší. Nápomocně se protáhla v Rosaliině náručí, zatímco Carlisle měřil její délku a pak ji měřil okolo hlavičky. Nedělal si žádné poznámky; perfektní paměť.

Byla jsem si vědoma, že Jacobovi ruce byly zkřížené na jeho hrudi stejně tak pevně, jako byly Edwardovy paže sevřené okolo mě. Jeho husté obočí bylo stažené do jedné linie nad jeho hluboce posazenýma očima.

Dospěla z jediné buňky do velikosti normálního dítěte jen během několika týdnů. Vypadala svým způsobem dobře na to, že byla batoletem jen několik dní po narození. Pokud tohle tempo bude pokračovat ...

Moje upíří mysl neměla žádné problémy s matematikou.

„Co budeme dělat?“ zašeptala jsem s hrůzou v hlase.

Edwardovi paže se napnuly. Věděl přesně, na co jsem se ptala. „Nevím.“

„Zpomaluje se to,“ zamručel Jacob skrz zaťaté zuby.

„Budeme potřebovat několik dalších dnů měření, abychom sledovali postup, Jacobe. Nemůžu nic slibovat.“

„Včera povyrostla o dva palce. Dnes je to méně.“

„O dvaatřicetinu palce, pokud jsou mé výpočty správné,“ řekl Carlisle tiše.

      „Zlepši se, doktore,“ řekl Jacob a jeho slova zněla téměř jako hrozba. Rosalie zavrčela.

„Víš, že dělám, co mohu,“ ujistil ho Carlisle.

Jacob si povzdychl. „To je, hádám, všechno, co můžu žádat.“

Opět jsem se cítila podrážděná, jak mi Jacob kradl moje slova – a vyjadřoval je všechna špatně.

Renesmee vypadala taktéž podrážděně. Začala se kroutit a pak panovačně natáhla svoji ruku k Rosalii. Rosalie se k ní sklonila, takže se Renesmee mohla dotknout její tváře. Po vteřině si Rose povzdechla.

„Co chce?“ dožadoval se Jacob, čímž mi znovu sebral moji repliku.

„Bellu, pochopitelně,“ odpověděla mu Rosalie a její slova mě uvnitř trochu zahřála. Pak se na mě podívala. „Jak se cítíš?“

„Ustaraně,“ přiznala jsem a Edward mi zmáčkl ruku.

„To jsme všichni. Ale to není to, co jsem měla na mysli.“

„Ovládám se,“ slíbila jsem. Žízeň byla na mém seznamu momentálně úplně vespod. Kromě toho Renesmee voněla moc dobře tím ne-jídelníčkovým způsobem.

Jacob se kousl do rtu, ale nepohnul se, aby zastavil Rosalie, když mi Renesmee podávala. Jasper a Edward byli na vážkách, ale povolili to. Viděla jsem, jak napnutá Rosalie byla a zajímalo mě, jak se tahle místnost jevila Jasperovi. Nebo se tak silně soustředil na mě, že nebyl schopen vnímat ostatní?

Renesmee se ke mně natáhla stejně jako já po ní a oslepující úsměv rozzářil její tvář. Pasovala do mé náruči, jako by byla vytvarována jen pro něj. Okamžitě položila svoji teplou ručku na moji tvář.

I přesto, že jsem byla připravená, vidět její vzpomínky ve své hlavě jako vize mě přinutilo zalapat po dechu. Tak jasné a barevné, ale zcela průhledné.

Pamatovala si moje obviňování Jacoba venku na trávníku, pamatovala si Setha, jak skočil mezi nás. Viděla a slyšela to vše s naprostou jasností. Nevypadalo to jako já, ten půvabný predátor, co skočil na svoji kořist jako šíp vystřelený z luku. Musel to být někdo jiný. Donutilo mě to cítit se ještě o trochu víc provinile, jak tam Jacob bezbranně stál s rukama zvednutýma před sebe. Ani se netřásly.

Edward s úsměvem sledoval Renesmeeiny vzpomínky spolu se mnou. A pak jsme sebou oba trhli, jak jsme uslyšeli lámání Sethových kostí.

Renesmee se na mě usmívala tím nádherným úsměvem a její oči ve vzpomínkách neopustily Jacoba po celou dobu toho zmatku. Zakusila jsem novou příchuť té vzpomínky – ne zcela ochranitelskou, spíše majetnickou – jak sledovala Jacoba. Měla jsem určitý dojem, že byla ráda, že se Seth vložil do mého skoku. Nechtěla, aby byl Jacob zraněn. Byl její.

„Oh, úžasné,“ zasténala jsem. „Perfektní.“

„Je to jen proto, že chutná lépe než mi ostatní,“ ujišťoval mě Edward, hlas ztvrzený jeho vlastní zlostí.

„Říkal jsem ti, že mě má taky ráda,“ dobíral si mě Jacob z druhé strany místnosti, oči upřené na Renesmee. Jeho vtipkování však bylo poněkud váhavé; tvar jeho obočí nebyl zcela uvolněný.

Renesmee mě netrpělivě poplácala po tváři, dožadujíc se tak mé pozornosti. Další vzpomínka: Rosalie jemně pročesávajíc každou z jejích vlnitých loken. Moc se jí to líbilo.

Carlisle a jeho metr, vědomí, že se musela natáhnout a být v klidu.

„Vypadá to, že ti chce ukázat všechno, co jsi zameškala,“ pošeptal mi Edward do ucha.

Můj nos se pokrčil, jak přešla do další vzpomínky. Vůně přicházející z kovového hrníčku – dostatečně tvrdého, aby se nedal tak snadno prokousnout – mi zavála záblesk žízně do krku. Au.

Najednou byla Renesmee pryč z mých rukou, které byly sevřené za mými zády. Nebojovala jsem s Jasperem; jen jsem se dívala do Edwardovi vyděšené tváře.

„Co jsem udělala?“

Edward se podíval na Jasper za mnou a pak zpátky na mě.

„Ale ona vzpomínala na to být žíznivá,“ zamumlal Edward s vráskami na čele. „Vzpomínala na chuť lidské krve.“

Jasperovi paže sevřely ty mé ještě pevněji. Část mojí mysli zaznamenala, že to nebylo nijak zvlášť nepříjemné ani bolestivé, jako by tomu bylo pro člověka. Bylo to jen otravné. Byla jsem si jistá, že bych mohla prolomit jeho sevření, ale nebojovala jsem.

„Ano,“ souhlasila jsem. „A?“

Edward se na mě další vteřinu mračil, a pak jeho výraz povolil. Krátce se zasmál. „A zdá se, že nic. Ta přehnaná reakce byla tentokrát z mé strany. Jazzi, pusť ji.“

Ty poutající ruce zmizeli. Natáhla jsem se po Renesmee hned, co jsem byla volná. Edward mi ji bez zaváhání podal.

„Nerozumím tomu,“ řekl Jasper. „Nemůžu to vydržet.“

Celá překvapená jsem hleděla na Jaspera, jak dlouhými kroky odkráčel zadními dveřmi. Leah se přesunula, aby mu tak poskytla dostatečně široký prostor, jak rychle kráčel k řece a pak se vymrštil na druhý břeh.

Renesmee se dotkla mého krku, opakujíc scénu odchodu jako okamžité přehrání. Mohla jsem cítit tu otázku, kterou si ve své mysli kladla jako ozvěnu té mé.

Už jsem překonávala prvotní šok nad jejím zvláštním malým darem. Najednou se to zdálo být její zcela přirozenou součástí, téměř jako by se to očekávalo. Možná že teď, když jsem byla i já sama součástí toho nadpřirozena, už nebudu více skeptická.

Ale co bylo s Jasperem?

„Vrátí se zpátky,“ řekl Edward, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě nebo Renesmee. „Jen potřebuje chvilku o samotě, přehodnotit svůj pohled na život.“ Koutky úst se mu cukaly pod hrozbou úsměvu.

Další lidská vzpomínka – Edward říkající mi, že by se Jasper cítil lépe ohledně sebe samého, kdybych já “měla potíže s přizpůsobováním se“ být upírem. Bylo to řečeno v kontextu nad diskuzí, kolik lidí zabiji během svého prvního upířího roku.

„Zlobí se na mě?“ zeptala jsem se tiše.

Edwardovy oči se rozšířily. „Ne. Proč by měl?“

„Tak co to s ním potom je?“

„Je naštvaný na sebe, ne na tebe, Bello. Bojí se o … sebe-naplňování proroctví, dalo by se říct.“

„Jak to?“ zeptal se Carlisle, než jsem to stihla já sama.

„Přemýšlí, zda divokost novorozených je opravdu tak neovladatelná, jak jsme si vždy mysleli, nebo jestli by si každý se správným soustředěním a přístupem mohl vést tak dobře jako Bella. Obzvláště teď – pravděpodobně má takové potíže, protože věří, že je to přirozené a nevyhnutelné. Možná kdyby měl vyšší očekávání od sebe, dospěl by k těmto předpokladům. Nutíš ho zpochybňovat spoustu hluboce zakořeněných domněnek, Bello.“

„Ale to není fér,“ řekl Carlisle. „Každý je jiný, každý má své vlastní výzvy. Možná to, jak si Bella vede, jde mimo přirozenost. Možná tohle je její dar, abych tak řekl.“

Strnula jsem překvapením. Renesmee ucítila tu změnu a dotkla se mě. Pamatovala si tu poslední sekundu a ptala se proč.

„To je zajímavá teorie a docela uvěřitelná,“ řekl Edward.

Malá část mě byla poněkud zklamaná. Cože? Žádné magické vize, žádné hrozivé obrané schopnosti jako, hm, střílení ohnivých blesků z mých očí nebo tak něco? Vůbec nic užitečného nebo cool?

A pak jsem si uvědomila, co by mohlo znamenat, kdyby moje „super schopnost“ nebyla nic víc než jen výjimečná sebekontrola.

Přinejmenším jsem měla nějaký dar. Nemusela jsem taky mít nic.

Ale víc než to, pokud by měl Edward pravdu, pak bych mohla rovnou přeskočit tu část, které jsem se bála nejvíce.

Co když bych nemusela být novorozeným? Ne tím šíleným zabijákem. Co kdybych mohla rovnou zapadnout mezi Cullenovi od svého prvního dne? Co kdybychom se nemuseli skrývat někde daleko po celý rok, dokud bych „nevyrostla“? Co kdybych, tak jako Carlisle, nikdy nezabila jediného člověka? Co kdybych mohla být hned tím dobrým upírem?

Mohla bych vidět Charlieho.

Povzdechla jsem si, jakmile se realita vetřela skrz naději. Nemohla jsem hned teď Charlieho vidět. Ty oči, hlas, dokonalá tvář. Co bych mu tak řekla; jak bych vůbec začala? Tajně jsem byla vděčná, že jsem měla omluvu, proč na nějakou dobu tuto záležitost odložit; moc jsem si přála najít nějaký způsob, jak udržet Charlieho ve svém životě, ale stejně tak moc jsem se toho prvního setkání děsila. Vidět jeho vytřeštěné oči, jak poprvé pohlédne na moji tvář, mojí novou kůži. Vědomí, že je vystrašený. Přemýšlet, jaké temné vysvětlení by se zrodilo v jeho hlavě.

Byla jsem dostatečně zbabělá, abych čekala rok než se moje oči změní. A to jsem si myslela, jak nebojácná budu, když budu nezničitelná.

„Už jsi někdy viděl obdobu toho, že by sebeovládání bylo něčím talentem?“ zeptal se Edward Carlislea. „Opravdu si myslíš, že je to dar, nebo je to jenom výsledek její přípravy?“

Carlisle pokrčil rameny. „Je to trochu podobné tomu, čeho byla vždy schopná Siobhan, i přestože ona by to darem nenazvala.“

„Siobhan, tvoje přítelkyně z irského klanu?“ zeptala se Rosalie. „Neměla jsem ponětí o tom, že dokázala něco výjimečného. Myslela jsem, že to Maggie byla v jejich skupině ta talentovaná.“

„Ano, Siobhan si myslí to samé. Ale ona si nějakým způsobem určí svoje cíle a pak je téměř... vůlí promění ve skutečnost. Považuje to za dobré plánování, ale mě vždy zajímalo, jestli v tom není něco víc. Jako například když k nim přibrala Maggie. Liam byl velmi teritoriální, ale Siobhan chtěla, aby to fungovala a tak to fungovalo.“

Edward, Carlisle a Rosalie se usadili do křesel, jak pokračovali v diskuzi. Jacob seděl ochranitelsky vedle Setha a vypadal znuděně. Stylem, jakým mu spadla víčka, jsem si byla jistá, že už nebyl při vědomí.

Poslouchala jsem, ale moje pozornost byla rozdělena. Renesmee mi stále povídala o svém dnu. Stála jsem s ní u okna, automaticky ji houpajíc v náručí, a dívaly jsme se jedna druhé do očí.

Uvědomila jsem si, že ostatní neměli žádný důvod posadit se. Bylo naprosto pohodlné stát. Bylo to stejně příjemné jako být natáhnutá v posteli. Věděla jsem, že bych byla schopná tady stát klidně celý týden bez jediného pohnutí a na konci sedmého dne bych se cítila stejně uvolněně jako na začátku.

Museli sedět ze zvyku. Lidé by si všimli někoho, kdo by stál hodiny bez sebemenšího přenesení váhy z jedné nohy na druhou. Teď jsem dokonce viděla, jak si Rosalie projíždí prsty ve vlasech a jak Carlisle zkřížil nohy. Malé pohyby, aby nebyli tak příliš strnulí, tak příliš upíři. Budu muset dávat pozor na to, co dělali a začít trénovat.

Přesunula jsem svoji váhu na levou nohu. Připadalo mi to tak hloupé.

Možná se jen snažili nechat mě chvíli o samotě s mým miminkem – tak o samotě, jak jen bylo bezpečné.

Renesmee mi pověděla o každé minutě svého dne. Z průběhu jejích myšlenek jsem měla pocit, že chtěla, abych ji znala stejně tak moc, jako jsem si to přála já. Trápilo ji, co všechno jsem propásla – jako vrabce, kteří hopsali blíž a blíž, když ji Jacob držel v náručí, když oba stáli velice klidně poblíž jednoho velkého bolehlavu; k Rosalie by ti ptáčci tak blízko nepřišli. Nebo tu odporně přeslazenou bílou hmotu – dětskou stravu – kterou Carlisle naplnil její láhev; smrdělo to jako kyselé bláto. Nebo píseň, kterou ji Edward pobrukoval a která byla tak nádherná, že ji pro mě Renesmee přehrála ještě dvakrát; byla jsem překvapená, že jsem byla v pozadí té vzpomínky, dokonale nehybná, ale stejně slušně potlučená. Zachvěla jsem se při vzpomínce na ty chvíle z mé vlastní perspektivy. Ten nesnesitelný oheň...

Uplynula téměř další hodina – ostatní byli stále ještě plně zaujati jejich diskuzí, Seth a Jacob v souladu pochrupovali na pohovce – když příběhy z Renesmeeiných myšlenek začaly zpomalovat. Staly se okolo okrajů jemně rozmazané a přestaly být soustředěné, než dospěly ke svému závěru. Už už jsem chtěla, plná hrůzy, vyrušit Edwarda – nebylo s ní něco v pořádku? – když v tom její víčka zamžikala a zavřela se. Zívla, její plné růžové rtíky se roztáhly do O a její oči už se neotevřely.

Její ruka spadla z mé tváře, jak se ponořila do spánku – její víčka měla světle levandulovou barvu, jakou mívají jemné obláčky mraků před východem slunce. Opatrně, abych ji neprobudila, jsem pozvedla její ruku zpět ke své tváři a zvědavě ji tam přidržela. Nejdříve se nic nedělo, ale pak, po několika minutách, se v jejích myšlenkách mihotaly barvy, třepetající se jako dlaně plné motýlů.

Uchváceně jsem sledovala její sny. Nebyl v nich žádný smysl. Jenom barvy, tvary a tváře. Těšilo mě, jako často se moje tvář – obě mé tváře, ošklivá lidská a úžasná nesmrtelná - vynořovala v jejich podvědomých myšlenkách. Častěji než Edwardova nebo Rosaliina. Stála jsem bok po boku Jacobovi; snažila jsem si to nepřipouštět.

Poprvé v životě jsem porozuměla tomu, jak mě mohl Edward noc co noc pozorovat, jen aby mě slyšel mluvit ze spaní. Mohla bych sledovat Renesmeeiny sny do nekonečna.

Změna v Edwardově hlasu upoutala moji pozornost, když řekl: „Konečně,“ a stočil svůj pohled směrem z okna. Venku byla hluboká nachová noc, ale viděla jsem stejně daleko jako předtím. Nic nezůstalo skryto v temnotě, všechno jen změnilo barvy.

Leah, stále se mračící, se zvedla a vplížila se pod keř, jen co se Alice objevila na druhé straně řeky. Alice se zhoupla na větvi vpřed a zase zpět jako nějaký artista na vysuté hrazdě, dotýkajíc se svýma rukama prsty u nohou, a pak vymrštila svoje tělo v ladný přímý skok přes řeku. Esme skočila spíše tradičním skokem, zatímco Emmett si to namířil skrz vodu, stříkajíc tak daleko, že cákance vody dopadaly na zadní okno. K mému překvapení je následoval Jasper, jeho vlastní zdatný skok se zdál být decentnější, dokonce jemnější, v porovnání s ostatními.

Široký úsměv, který se Alici roztáhl po obličeji, mi byl neurčitým, zvláštním způsobem povědomý. Všichni se na mě najednou usmívali – Esme sladce, Emmett pln vzrušení, Rosalie trochu vznešeně, Carlisle shovívavě a Edward v očekávání.

Alice skočila do pokoje před všemi ostatními, ruku nataženou před sebou. Netrpělivost kolem ní vytvářela téměř viditelnou auru. V dlani měla obyčejný mosazný klíč, kolem kterého byla omotána přehnaně veliká růžová, saténová mašle.

Natáhla ruku ke mně a já automaticky sevřela Renesmee pevněji v mé pravé paži, takže jsem mohla otevřít levou ruku. Alice do ní upustila klíč.

„Všechno nejlepší!“ zazpívala.

Zakroutila jsem očima. „Nikdo nezačíná počítat narozeniny v daný den narození,“ připomněla jsem ji. „Tvoje první narozeniny jsou přesně rok ode dne narození, Alice.“

Její úsměv se proměnil v samolibý. „Ale my neoslavujeme tvoje upíří narozeniny. Ještě ne. Dnes je třináctého září, Bello. Všechno nejlepší k tvým devatenáctým narozeninám!“

24. kapitola

„Ne. V žádném případě!“  Divoce jsem zavrtěla hlavou a pak letmo zahlédla samolibý úsměv na tváři mého sedmnáctiletého manžela. „Ne, to se nepočítá. Přestala jsem stárnout před třemi dny. Je mi navždy osmnáct.“

„Jak myslíš,“ řekla Alice, zavrhujíc moje protesty rychlým pokrčením ramen. „My oslavujeme každopádně, smiř se s tím.“

Povzdechla jsem. Zřídka mělo smysl hádat se s ní.

Její úsměv se ještě víc rozšířil, jak vyčetla ten odevzdaný souhlas v mých očích.

„Jsi připravená otevřít svůj dárek?“ zazpívala.

„Dárky,“ opravil ji Edward a vytáhl ze své kapsy další klíč – tento byl delší a stříbrný, s méně křiklavou modrou mašlí.

Dalo mi zabrat, abych neprotočila oči. Okamžitě jsem věděla, od čeho tenhle klíč byl - „potom auto.“ Zajímalo mě, jestli bych z něj měla být nadšená. Vypadalo to, že proměna v upíra nepřinesla žádný náhlý zájem o sportovní auta.

„Můj první,“ řekla Alice a pak vyplázla jazyk, předvídajíc jeho odpověď.

„Můj je blíž.“

„Ale podívej se, jak je oblečená.“ Alicina slova zněla skoro jako nářek. „Ničilo mě to celý den. To je očividně priorita.“

Moje obočí se stáhlo, jak jsem uvažovala, jak by mi klíč mohl dopomoci k novému oblečení. Dala mi snad truhlu plnou šatů?

„Už vím – zahraji si s tebou o to,“ navrhla Alice. „Kámen, nůžky, papír.“

Jasper se zasmál a Edward si povzdechl.

„Proč mi prostě jen neřekneš, kdo vyhraje?“ řekl Edward s úšklebkem.

Alice se rozzářila. „Já. Skvělé.“

„Stejně je pravděpodobně lepší, že počkám do rána.“ Usmál se na mě pokřiveně Edward a pak kývl směrem k Jacobovi a Sethovi, kteří vypadali, že byli pro dnešní noc odepsaní; přemýšlela jsem, jak dlouho byli tentokrát vzhůru. „Nejspíš bude větší zábava, když bude Jacob na to velké odhalení vzhůru, nemyslíš? Takže alespoň někdo tam bude moci vyjádřit to správné nadšení?“

Zazubila jsem se na něj. Znal mě dobře.

„Ano,“ zazpívala Alice. „Bello, dej Ness – Renesmee Rosalii.“

„Kde obvykle spí?“

Alice pokrčila rameny. „V Rosaliině náručí. Nebo v Jacobově. Nebo v Esmeeině. Umíš si to představit. Ještě nikdy v životě nebyla uložena. Bude tím nejrozmazlenějším napůl-upírem, který kdy žil.“

Edward se zasmál, zatímco si Rosalie zkušeně převzala Renesmee do svých rukou. „Je zároveň tím nejméně rozmazleným napůl-upírem, který kdy žil,“ řekla. „To je ta krása, být jediným svého druhu.“

Rosalie se na mě usmála a já ráda viděla, že v jejím úsměvu bylo stále to nové přátelství mezi námi. Nebyla jsem si zcela jistá, zda bude přetrvávat i poté, co Renesmeein život nebyl nadále svázán s tím mým. Ale možná jsme společně bojovaly na stejné straně dostatečně dlouho, abychom teď byly kamarádkami navěky. Nakonec, volila jsem stejně, jako by volila ona, kdyby byla na mém místě. Zdálo se, že to odplavilo její rozmrzelost nad mými dalšími rozhodnutími.

Alice mi strčila do ruky ten ostužkovaný klíč, popadla mě za loket a táhla mě směrem k zadním dveřím. „No tak jdeme, jdeme,“ pobízela mě nadšeně.

„Je to venku?“

„Tak nějak,“ řekla Alice, táhnouc mě dál.

„Užij si svůj dárek,“ popřála Rosalie. „Je od nás všech. Hlavně od Esme.“

„Vy nejdete?“ Všimla jsem si, že se nikdo ani nepohnul.

„Chceme ti dát možnost ocenit to o samotě,“ vysvětlila Rosalie. „Můžeš nám o tom povědět... později.“

Emmett se hlasitě rozřehtal. Připadalo mi, že kvůli něčemu v jeho smíchu bych se měla červenat, i když jsem si nebyla jistá proč.

Uvědomila jsem si, že ve spoustě věcech – jakože opravdu nesnáším překvapení a že ještě mnohem víc nemám ráda dárky – jsem se ani trochu nezměnila. Byla úleva zjistit, kolik z mého starého já ve mně v tomto novém těle zůstalo.

Neočekávala jsem, že budu natolik sama sebou. Široce jsem se usmála.

Alice mě táhla za loket a já nemohla zastavit svůj úsměv, jak jsem ji následovala do nachové noci. Šel s námi jen Edward.

„To je to nadšení, které hledám,“ zamumlala Alice souhlasně. Pak moji paži pustila a dvěma mrštnými skoky se přenesla přes řeku.

„No tak, Bello,“ zavolala na mě z druhé strany.

Edward skočil zároveň se mnou; bylo to stejně zábavné jako dnes odpoledne. Možná ještě zábavnější, protože noc vše zbarvila do nových, bohatších odstínů.

Alice s námi zamířila na sever. Bylo jednoduší následovat zvuk jejích nohou šeptajících po zemi a čerstvou stopu jejího pachu, než sledovat ji skrz hustou vegetaci.

Bez jediného znamení se otočila a přiřítila se zpátky k místu, kde jsem se zastavila.

„Nezaútoč na mě,“ varovala mě a pak na mě skočila.

„Co to děláš?“ dožadovala jsem se, kroutíc se, zatímco se mi drápala na záda a pak položila svoje ruce na můj obličej. Cítila jsem nutkání ji shodit, ale ovládla jsem ho.

„Ujišťuji se, že nic nevidíš.“

„Postaral bych se o to i bez toho divadla,“ nabídl se Edward.

„Mohl by jsi ji nechat podvádět. Vezmi ji za ruku a veď ji.“

„Alice, já – “

„Neobtěžuj se, Bello. Uděláme to po mém.“

Edwardovi prsty se propletly s mými. „Už jen pár vteřin, Bello. Pak půjde otravovat někoho jiného.“ Táhl mě dopředu. Snadno jsem držela krok. Nebála jsem se, že vrazím do stromu; ten strom by byl tím jediným, kdo by přišel k úrazu.

„Mohl by jsi být trochu víc vděčný,“ pokárala ho Alice. „Je to stejně tak pro tebe jako pro ni.“

„Pravda. Znovu ti děkuji, Alice.“

„Jo, jo. Fajn.“ Aliciin hlas vyletěl nadšením do výšky. „Zastav tady. Trochu ji otoč doprava. Ano, to je ono. Dobře. Jsi připravená?“ vypískla.

„Jsem připravená.“ Byl tu nový pach, který dráždil můj zájem, zvyšoval moji zvědavost. Vůně, které nepatřily do hlubokého lesa. Zimolez. Kouř. Růže. Piliny? Také něco kovového. Úrodnost hluboké zeminy, vykopané a odkryté. Natáhla jsem se směrem k té záhadě.

Alice seskočila z mých zad. uvolňujíc své ruce z mých očí.

Zírala jsem do fialové tmy. Na malé mýtině v lese stál malý kamenný domek, levandulově šedý ve světle hvězd.

Tak moc sem zapadal, jako by snad vyrostl z kamene, přírodní útvar. Zimolez se plazil po zdi jako mřížoví, stáčejíc se nahoru a přes silné dřevěné šindeli. Na zahrádce, pod tmavými hluboce zasazenými okny, kvetly drobné, pozdně letní růže. Ke zvláštně klenutým dveřím vedla malá cestička z plochých kamenů, které měly v noci barvu ametystu.

Překvapeně jsem ovinula ruku kolem klíče, který jsem držela.

„Co myslíš?“ Aliciin hlas byl teď jemný; zapadal přesně do toho ticha, jak z pohádkového výjevu.

Otevřela jsem pusu, ale nic jsem neřekla.

„Esme si myslela, že by jsme na nějakou dobu mohli chtít naše vlastní místo, ale nechtěla nás mít příliš daleko,“ zašeptal Edward. „A ona miluje každou záminku pro renovaci. Tohle místečko se tu rozpadalo už přinejmenším sto let.“

Jen jsem dál zírala, otvírajíc pusu jako ryba.

„Tobě se to nelíbí?“ Alice pohasla. „Myslím, že to určitě můžeme pozměnit, když budeš chtít. Emmett byl pro přidat pár tisíc čtverečních stop, druhé patro, sloupy a věž, ale Esme myslela, že se ti to bude líbit tak, jak to mělo původně vypadat.“ Její hlas nabíral na výškách a rychlosti. „Pokud se mýlila, můžeme se dát rychle do práce. Nebude trvat dlouho to -“

„Pšš!“ dostala jsem ze sebe.

Stiskla rty k sobě a čekala. Trvalo mi několik vteřin se sebrat.

„Dáváte mi k narozeninám dům?“ zašeptala jsem.

„Nám,“ opravil mě Edward. „A není to víc než jen domek. Myslím, že slovo dům zahrnuje více místností.“

„Žádný kritika mého domu,“ pošeptala jsem mu.

Alice se rozzářila. „Líbí se ti.“

Zakroutila jsem hlavou.

„Miluješ ho?“

Přikývla jsem.

„Nemůžu se dočkat, až to řeknu Esme!“

„Proč taky nepřišla?“

Aliciin úsměv trochu povadl, snažíc se vykroutit z odpovědi, jakoby moje otázka byla příliš těžká. „No, však víš... všichni si pamatují, jak jsi na tom s dárky. Nechtěli, aby jsi se cítila příliš pod tlakem, že se ti to musí líbit.“

„Ale pochopitelně, že tohle místo miluji. Jak bych nemohla?“

„To se jim bude líbit.“ Poplácala mě po rameni. „V každém případě, tvůj šatník je napěchován. Užívej jej s rozmyslem. A... to je předpokládám všechno.“

„Ty nepůjdeš dovnitř?“

Popošla pár kroků zpět. „Edward to tu zná. Zastavím se... později. Zavolej mi, pokud ti nebude sedět oblečení.“ Pochybovačně se na mě podívala a pak se usmála. „Jazz chce jít na lov. Uvidíme se.“

Zamířila mezi stromy jako ta nejladnější kulka.

„To bylo divné,“ řekla jsem poté, co zvuk jejího letu zcela odezněl. „Je to se mnou opravdu tak špatné? Nemuseli se držet stranou. Teď se cítím provinile. Ani jsem jim řádně nepoděkovala. Měli by jsme se vrátit, říct Esme -“

„Bello, nebuď hloupá. Nikdo si nemyslí, že jsi natolik nerozumná.“

„Tak potom co -“

„Čas o samotě je jejich další dárek. Alice se snažila být v tomhle decentní.“

„Oh.“

To stačilo k tomu, aby celý dům zmizel. Mohli jsme být kdekoliv. Neviděla jsem stromy, kameny ani hvězdy. Jenom Edwarda.

„Ukážu ti, co tu udělali,“ řekl a vzal mě za ruku. Neuvědomoval si snad elektrický proud, který pulsoval mým tělem jako adrenalinem nasáklá krev?

Znovu jsem cítila, jako bych ztrácela rovnováhu, čekajíc na reakci, které moje tělo už nebylo schopno. Moje srdce by tlouklo jako lokomotiva, řítící se na nás. Ohlušující. Moje tváře by byly zářivě rudé.

Když už jsme u toho, měla bych být zcela vyčerpaná. Tohle byl nejdelší den mého života.

Nahlas jsem se zasmála – jen jeden krátký šokovaný smích – když jsem si uvědomila, že tento den nikdy neskončí.

„Můžu slyšet ten vtip?“

„Není dobrý,“ odpověděla jsem mu, jak mě vedl směrem k těm malým kruhovým dveřím. „Jen jsem přemýšlela – dnešek je první a zároveň poslední den věčnosti. Není jednoduché si to srovnat v hlavě. I přes tu spoustu místa.“ Znovu jsem se zasmála.

Smál se se mnou. Rukou ukazoval směrem ke klice, dávajíc mi tu čest. Zasunula jsem klíč do zámku a otočila jím.

„Jsi v tomto tak přirozená Bello; zapomínám, jak moc zvláštní musí tohle všechno být pro tebe. Přál bych si to slyšet.“ Sehnul se a vzal mě do náruče tak rychle, že jsem to ani neviděla přicházet – a to bylo opravdu něco.

„Hej!“

„Prahy jsou v popisu mé práce,“ připomněl mi. „Ale jsem zvědavý. Řekni mi, na co právě teď myslíš.“

Otevřel dveře – couvly s téměř nehlučným zaskřípáním -  a vstoupil do malého kamenného obývací pokoje.

„Na všechno,“ odpověděla jsem mu. „Na všechno zároveň, víš. Dobré věci a věci, co mě trápí a věci, co jsou nové. Jak v hlavě neustále používám příliš mnoho superlativ. Právě teď, myslím na to, že je Esme umělec. Je to tak dokonalé!“

Ten pokoj byl jako z pohádky. Podlaha byla z plochých kamenů, vypadajících jako hladká prošívaná deka. V nízkém stropě vyčnívaly dlouhé trámy, o které by se někdo vysoký jako Jacob jistě udeřil do hlavy. Stěny byly místy tvořeny z teplého dřeva, místy z kamenných mozajek. Krb tvaru úlu stál v rohu a plápolaly v něm zbytky doutnajícího ohně. Dřevo, které v něm hořelo – nízké plamínky modravé a nazelenalé od soli.

Zařízení bylo z nejrůznějších kousků nábytku, žádný z nich nepasoval k tomu dalšímu, ale přesto harmonické. Jedno křeslo působilo téměř středověce, zatímco nízká pohovka vedle ohně vypadala více současně a zaplněná knihovna, stojící u nejvzdálenějšího okna, mi připadala jako z italských filmů. Nějakým způsobem každý kousek seděl k těm ostatním jako nějaké velké trojrozměrné puzzle. Na stěnách viselo několik obrazů, které jsem rozpoznala – některé byly mé nejoblíbenější kousky z velkého domu. Nepochybně originály nevyčíslitelné hodnoty, ale tak moc sem zapadaly, stejně tak jako vše ostatní.

Bylo to místo, kde by každý uvěřil v magii. Místo, kde jste jen očekávali, že dovnitř vejde Sněhurka s jablkem v rukou nebo že se tu zastaví jednorožec, aby se popásl na růžových keřích.

Edward si vždy myslel, že patří do hororových příběhů. Ale pochopitelně jsem věděla, jak velice se mýlil. Bylo zřejmé, že patřil sem. Do pohádky.

A teď jsem v tom příběhu byla s ním.

Chystala jsem se využít té příležitosti, která se mi skýtala, že mě ještě nepostavil na nohy a že jeho tvář, na které se rýsoval vítězný úsměv, byla jen několik palců ode mě, „Máme štěstí, že Esme myslela na přidání další místnosti. Nikdo nepočítal s Ness – Renesmee.“

Zamračila jsem se na něj, moje myšlenky se ubraly méně příjemným směrem.

„Snad ne i ty,“ stěžovala jsem si.

„Omlouvám se, lásko. Slyším to neustále v jejich myšlenkách. Vtírá se mi to do hlavy.“

Povzdechla jsem. Moje dítě, mořská obluda. Možná už nebyl způsob, jak tomu zabránit. No, ale já nepodlehnu.

„Jsem si jistý, že umíráš touho vidět tu šatnu. Nebo alespoň řeknu Alici, že ano, udělá ji to radost.“

„Měla bych se bát?“

„Moc.“

Nesl mě dál úzkou kamennou chodbou s malými klenbami ve stropě, jako by to byl náš miniaturní zámek.

„To bude Renesmeein pokoj,“ řekl, ukazuje na prázdný pokoj se světlou dřevěnou podlahou. „Neměli příliš mnoho času s ním něco udělat, když ti naštvaní vlkodlaci...“

Zasmála jsem se nad tím, jak se všechno v dobré obrátilo, i když to byl jen týden, co všechno vypadalo jako ve zlém snu.

Čert vem Jacoba za to, že vše byla skvělé tímto způsobem.

„Tady je náš pokoj. Esme se sem pro nás snažila přinést kousek jejího ostrova. Myslela, že by jsme k tomu mohli přilnout.“

Postel byla veliká a bílá, s nebesy z jemné síťoviny, snášejícími se až na zem. Světle dřevěná podlaha se shodovala s předchozí místností a teď jsem si uvědomila, že byla úplně stejné barvy jako tamní pláže. Stěny měly téměř tu modrobílou barvu jasného slunečního dne a na zadní stěně byly veliké prosklené dveře, které se otvíraly do malé skryté zahrádky. Popínavé růže a malé jezírko, hladké jako zrcadlo, a po okrajích zářivé kameny. Malý, klidný oceán jen pro nás.

„Oh,“ bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Já vím,“ pošeptal.

Stáli jsme tam asi minutu, vzpomínajíc. I přestože byly moje vzpomínky lidské a trochu zamlžené, převzaly zcela kontrolu nad mojí myslí.

Široce, zářivě se na mě usmál a pak se rozesmál. „Šatna je za těmi dvojitými dveřmi. Měl bych tě varovat – je větší než tento pokoj.“

Ani jsem se na ty dveře nepodívala. Znovu nebylo na světě nic jiného než on – jeho paže svinuté pode mnou, jeho sladký dech na mé tváři, jeho rty jen kousek od mých – nebylo tu nic, co by mě teď mohlo rozptýlit, novorozená nebo ne.

„Řekneme Alice, že jsem běžela rovnou k oblečení,“ zašeptala jsem, prsty proplétajíc jeho vlasy a přitahujíc si svoji tvář blíže k té jeho. „Řekneme jí, že jsem strávila hodiny převlékáním se. Budeme lhát.“

Okamžitě pochytil moji náladu, nebo ji možná měl už dávno a jen se jako gentleman snažil, abych si zcela užila svůj narozeninový dárek. S divokou prudkostí si přitáhl moji tvář ke své, z jeho hrdla se ozvalo tiché zasténání. Ten zvuk vyslal elektrický impulz, který se valil do mého těla a blížil se zuřivosti, jako kdybych mu nemohla být dostatečně blízko dostatečně rychle.

Slyšela jsem trhání látek pod našima rukama a byla jsem ráda, že moje oblečení už zničené bylo. Ale pro to jeho bylo už příliš pozdě. Bylo téměř neslušné ignorovat tu krásnou bílou postel, ale tak daleko jsme nebyli schopni to zvládnout.

Druhé líbánky nebyli jako ty první.

Náš společný čas strávený na ostrově byl ztělesněním mého lidského života. Toho nejlepšího z něj. Byla jsem připravená prodloužit délku mého lidského života, jen abych si to, co bylo mezi námi, udržela o něco déle. Protože ta fyzická část už neměla být stejná.

Po dni, jako byl ten dnešní, mě mělo napadnout, že to bude lepší.

Mohla jsem ho teď skutečně ocenit - náležitě vidět každou krásnou linii jeho dokonalého, bezchybného těla mýma silnýma novýma očima, každý úhel a každou plochu z něj. Mohla jsem ochutnat jeho čistotu, jeho pronikavou vůni na jazyku, neuvěřitelnou hebkost jeho mramorové kůže pod mými citlivými prsty.

Moje kůže pod jeho rukama byla stejně tak citlivá.

Byl pro mě úplně nový, jiný člověk, jak se naše těla ladně proplétala v jedno na pískově světlé podlaze. Žádná opatrnost, žádné zábrany. Žádný strach – obzvláště ten ne. Mohli jsme se spolu milovat - oba teď stejně aktivní. Konečně si rovni.

Jako naše polibky předtím, každý dotek byl teď mnohem víc, než na co jsem byla zvyklá. Tak moc se musel držet zpátky. Tehdy nutnost, ale nemohla jsem uvěřit tomu, o jak moc jsem přicházela.

Snažila jsem se myslet na to, že jsem byla silnější než on, ale nebylo snadné se na něco soustředit s tak intenzivním vzrušením, které ubíralo moji pozornost miliony různými směry; pokud ho zraním, nebude si stěžovat

Velmi malá část v mé hlavě uvažovala nad tou zajímavou hádankou, která vyvstávala v této situaci. Nikdy se neunavím a stejně tak i on. Nemuseli jsme popadat dech, odpočívat nebo jíst či dokonce používat koupelnu; neměli jsme žádné obyčejné lidské potřeby. Měl to nejnádhernější, nejdokonalejší tělo na světě a já ho měla celého pro sebe. Neměla jsem pocit, že někdy dospěji do bodu, kdy si budu myslet, Teď mám pro jeden den dost. Vždycky budu chtít víc. A ten den nikdy neskončí. Tak potom, v takovéhle situaci, jak kdy přestaneme?

Vůbec mě netrápilo, že jsem na to neznala odpověď.

Nějak jsem si všimla, když se nebe začalo rozjasňovat. Malý oceán tam venku se změnil z černé na šedou a někde blízko začal prozpěvovat skřivan - možná měl hnízdo někde v růžích.

„Chybí ti to?“ zeptala jsem se, když jeho zpěv ustal.

Nebylo to poprvé, co jsme promluvili, ale ani jsme neudržovali konverzaci jako takovou.

„Chybí co?“ zašeptal.

„To všechno - to teplo, hebká kůže, lahodná vůně... Já o nic nepřicházím, jen přemýšlím, jestli tě to trochu nemrzí, že ty ano.“

Zasmál se, tiše a něžně. „Bylo by těžké najít někoho méně smutného než jsem teď já. Dovolil bych si říct, že přímo nemožné. Ne všichni lidé dostanou vše, po čem toužili, plus to všechno, nač by se neodvážili ani pomyslet, během jediného dne.“

„Vyhýbáš se otázce?“

Položil svoji ruku na moji tvář. „Ty jsi teplá,“ řekl mi.

V jistém smyslu to byla pravda. Jeho ruce pro mě byly teplé. Nebylo to stejné, jako dotýkat se Jacobovi hořící kůže, ale bylo to více příjemné. Více přirozené.

Pak začal velice pomalu přejíždět prsty po mé tváři, jemně obkresloval křivky mé čelisti až na krk a potom dolů až do pasu. Trochu jsem protočila oči.

„Ty jsi hebká.“

Jeho prsty byla na mé kůži jako satén; věděla jsem, co tím myslel.

„A co se té vůně týče, no, nemohu říct, že by mi opravdu chyběla. Pamatuješ si vůni těch výletníků na našem lovu?“

„Velice se snažím na to nemyslet.“

„Představ si líbat to.“

Moje hrdlo začal sžírat žár, jako utahování provazu kolem horkého balónu.

„Oh.“

„Přesně. Takže odpověď zní ne. Jsem dokonale šťastný, protože o nic nepřicházím. Nikdo nemá víc, než mám teď já.“

Chtěla jsem ho informovat o jedné výjimce, ale moje rty byly najednou příliš zaneprázdněné.

Když se to malé jezírko s východem slunce zbarvilo perleťově, pomyslela jsem na další otázku, na kterou jsem se jej chtěla zeptat.

„Jak dlouho to takto pokračuje? Myslím tím, Carlisle a Esmee, Em a Rose, Alice a Jasper - ti netráví celé dny zavření ve svých pokojích. Jsou venku na veřejnosti, oblečení, po celou dobu. Pomine někdy tohle... toužení?“ přivinula jsem se k němu blíže - jako dopovězení - abych dala jasně najevo, co jsem tím myslela.

„To je těžké říct. Každý je jiný a, no, ty jsi ještě víc jiná než ostatní. Průměrný mladý upír je příliš posedlý žízní, aby si v ten okamžik všiml čehokoliv jiného. To očividně v tvém případě neplatí. U průměrného upíra se další potřeby objevují zhruba po roce. Ale stejně tak jako žízeň ani žádná jiná touha nikdy opravdu nevymizí. Jednoduše je to záležitost naučení se uvést je do rovnováhy, naučení se určovat si priority a dokázat ...“

„Jak dlouho?“

Usmál se, trochu nakrčil nos. „Rosalie a Emmett byli nejhorší. Zabralo jim to celé desetiletí, než jsem byl schopný stát v okruhu pěti mil od nich. Dokonce i Carlisle a Esme měli těžké časy to strávit. Nakonec tu šťastnou dvojici vykopli. Esme jim taky postavila dům. Byl větší než tento, ale Esme ví, co má ráda Rose a co ty.“

„Takže po deseti letech, pak co?“ Byla jsem si zcela jistá, že Rosalie a Emmett na nás nemají, ale kdybych překročila desetiletí, mohlo by to znít nafoukaně. „Všichni jsou zase normální. Jako jsou teď?“

Edward se znova usmál. „No, nejsem si jistý, co myslíš tím normální. Viděla jsi moji rodinu, jak prochází životem obstojně lidským způsobem, ale v noci jsi spala.“ Zamrkal na mě. „Je tu  ohromné množství času, když spát nemusíš. To ti pomáhá vyvažovat tvoje... zájmy docela snadno. Je tu důvod, proč jsem nejlepší muzikant v rodině, proč - kromě Carlislea - jsem přečetl nejvíce knih, studoval nejvíce věd, mluvím plynule nejvíce jazyky... Emmett by ti řekl, že jsem takový všechno-zná kvůli čtení myšlenek, ale pravda je, že jsem měl jen spoustu volného času.“

Oba jsme se zasmáli a ten pohyb našeho smíchu zajímavě zapůsobil na naše spojená těla, účinně ukončujíc tuto konverzaci