Breaking Dawn Chapter 35. and 36.
35. Konečný termín
"Jdeš ven?" zeptal se Edward nonšalantním tónem. V jeho výrazu byla jakási nucená vyrovnanost. Jenom si Renesmee přitiskl trochu těsněji na hruď.
"Ano, pár věcí na poslední chvíli ...," reagovala jsem právě tak.
Pousmál se mým oblíbeným úsměvem. "Pospíchej zpátky ke mně."
"Vždycky".
Vzala jsem si zase své Volvo; zajímalo by mne, jestli si přečetl počítadlo kilometrů od mé poslední vyjížďky. Kolik si toho poskládal? To, že mám tajemství určitě. Domyslí si důvod, proč jsem se mu nesvěřila? Došlo mu, že Aro by brzy věděl všechno, co ví on? Myslela jsem, že Edward by mohl dojít k tomuto závěru, což by vysvětlovalo, proč ode mne nepožadoval žžádné vysvětlení. Myslím, že se snažil moc nad tím nespekulovat, snažíc se nemyslet na mé chování. Spojil si dohromady mé představení to ráno po Alicině odjezdu, když
jsem spálila knížku v ohni? Nevěděla jsem, jestli tento skok udělal.
Bylo bezútěšné odpoledne, temné jako před setměním. Spěchala jsem ššerem, oči na těžkých mracích. Bude dneska padat sníh? Dost aby pokryl zemi a vytvořil scénu z Aliciny vize? Edward odhadoval, že máme asi tak dva dny. Pak se přemístíme na čistinu, abychom dovedli Volturiovy na námi zvolené místo.
Jak jsem mířila přes tmavnoucí les, zvažovala jsem můj poslední výlet do Seattlu. Myslím žže jsem znala důvod, proč mě Alice poslala na chátrající místo, kde J. Jenks vybavoval své pochybné klienty. Kdybych šla do jedné z jeho ostatních, více legitimních kanceláří, věděla bych vůbec, na co se mám zeptat? Pokud bych se s ním potkala jako s Jasonem Jenksem nebo Jasonem Scottem, legitimním právníkem, byla bych někdy odhalila J. Jenkse, dodavatele nelegálních dokumentů? Musela jsem jít cestou, která mi dala jasně najevo, že jsem k ničemu. To byla moje stopa.
Bylo temno, když jsem zatočila na parkoviště u restaurace o pár minut dřív, ignorujíc dychtivé poslíčky u vchodu. Vrazila jsem si své čočky a pak šla čekat na J. dovnitř restaurace. Přestože jsem spěchala, abych ukončila tuhle deprimující nezbytnost a byla zpátky u mé rodiny, J se zdál být opatrný, aby zůstal neposkvrněný u své základní asociace, měla jsem pocit, že by se předání na tmavém parkovišti mohlo dotknout jeho cítění.
Při vstupu jsem udala jméno Jenks, a číšník mě vedl nahoru do malého soukromého pokoje s ohněm praskajícím v kamenném krbu. Vzal také pláš slonovinové barvy dlouhý po lýtka, který jsem měla na sobě abych zakryla fakt, že jsem měla na sobě něco, co podle Alicina mínění bylo vhodným oblečením, těžce jsem vydechla v mých ústřicových saténových koktejlových šatech. Nemohla jsem si pomoci a byla jsem trochu polichocena, pořád jsem ještě nebyla zvyklá být nádherná pro každého a nejenom pro Edwarda. Sluha vykoktal napolo zformulované komplimenty, když vratce couval z místnosti.
Stála jsem u ohně a čekala, držíc prsty natažené k plameni, aby se trochu zahřáli před nevyhnutelným potřesením ruky. Ne, že by si J. samozřejmě nebyl vědom toho, že s Cullenovými něco bylo, ale pořád to byl dobrý zvyk k cvičení.
Na půl sekundy mi přeletělo hlavou, jaké by to bylo strčit ruce do ohně. Jaký by to byl pocit, kdybych hořela...
J-ův vstup narušil mé morbidní úvahy. Sluha vzal taky jeho kabát, a bylo zřejmé, že jsem nebyla jediná, kdo se oblékl na tuhle schůzku.
"Omlouvám se že jdu pozdě," řekl J., jakmile jsme byli sami.
"Ne, jdete právě včas."
Natáhl ruku, a jak jsem jí potřásla, pořád se mi zdálo že je výrazně teplejší než moje. Nezdálo se, že by mu to vadilo.
"Vypadáte ohromně, pokud mohu být tak smělý, paní Cullenová."
"Děkuji vám, J., prosím, říkejte mi Bello."
"Musím říct, žže pracovat s vámi je jiný zážitek jako s panem Jasperem. Mnohem méně ... znepokojující." váhavě se pousmál.
"Opravdu? Já jsem vždycky myslela, že Jasperova přítomnost
je velmi uklidňující. "
Jeho obočí se spojilo. "Je to tak?" slušně zamumlal, zatímco stále zjevně nesouhlasil. Jak zbytečné. Co Jasper tomuto muži udělal?
"Jak dlouho znáte Jaspera?"
Povzdechl, vypadajíc v rozpacích. "Pracoval jsem s panem Jasperem více nežž dvacet let, a můj starý partner ho znal ještě patnáct let před tím. ... Vůbec se nezměnil." J se jemně přikrčil.
"Jo, to je Jasperův druh humoru."
J potřásl hlavou, jako kdyby mohl setřást znepokojující myšlenky. "Nechcete se posadit, Bello?"
"Vlastně mám trochu naspěch. Mám dlouhou cestu domů." Jak jsem mluvila, vzala jsem si tlustou bílou obálku s jeho bonusem z mé tašky a odevzdala mu ji
"Aha," řekl, v jeho hlase byl malý zlomek zklamání. Zastrčil obálku do vnitřní kapsy kabátu bez toho žže by se obtěžoval zkontrolovat částku. "Doufal jsem, že bychom si mohli na chvíli promluvit."
"O čem?" zeptala jsem se zvědavě.
"Dobře, dovolte mi, abych vám odevzdal vaše papíry. Chci se ujistit, že jste spokojena. "
Obrátil se, položil svou aktovku na stůl, a cvakl zámky. Vyndal hnědou právnickou obálku.
Přestože jsem neměla tušení, co mám hledat, otevřela jsem ji a věnovala obsahu letmý pohled. J převrátil Jacobovu fotografii a změnil barvy tak, že nebylo hned zřejmé, že se jedná o stejný obrázek na cestovním pase a řidičském průkazu. Oba se mi zdály naprosto v pořádku, ale to mělo jen malý význam. Podívala jsem se na zlomek vteřiny na fotografii Vanessi Wolfové na pasu, a pak se rychle podívala jinam, s opuchlinou rostoucí v hrdle.
"Děkuji," řekla jsem mu.
Jeho oči se mírně zúžily, a cítila jsem, že byl zklamán, že má prohlídka nebyla důkladnější. "Mohu vás ujistit, že každý kus je perfektní. Vše projde i tou nejpřísnější kontrolou odborníků. "
"Jsem si jistá, že ano. Opravdu oceňuji, co jste pro mě udělal, J. "
"Bylo mi potěšením, Bello. Kdyby Cullenovic rodina v budoucnu cokoli potřebovala, klidně dejte vědět." Neznělo to ani tak jako výzva, jako spíš pozvánka pro mě, abych převzala Jasperovo místo jako styčná osoba.
"Bylo něco, co jste chtěli probrat?"
"Eh, ano. Je to trochu choulostivé. . . . "Ukázal na kamenné ohniště s tázavým výrazem. Sedla jsem si na okraj kamene, a on si sedl vedle mě. Pot mu znova vyrazil na čele, vyndal z kapsy jeden modrý hedvábný šátek a začal si ho utírat.
"Vy jste sestra ženy pana Jaspera? Nebo manželkou jeho bratra? "Zeptal se.
"Vdaná za jeho bratra,"objasnila jsem, přemýšlejíc kam směřuje.
"Pak budete nevěsta pana Edwarda, ne?"
"Ano."
Omluvně se usmál. "Jak vidíte, viděl jsem všechna jména, mnohokrát. Moje opožděné gratulace. Je hezké, že pan Edward nalezl takovou krásnou partnerku po takové době. "
"Velice vám děkuji."
Odmlčel se, otírajíc pot. "Dovedete si představit, že jsem si během těch let vyvinul velmi zdravou úroveň úcty k panu Jasperovi a celé rodině."
Opatrně jsem přikývla.
Zhluboka se nadechl a vydechl bez toho že by promluvil
"J., prosím, řekněte, co potřebujete."
Znova se nadechl a pak rychle, nesrozumitelně promluvil, splétajíc slova dohromady.
"Pokud by jste mě mohla ujistit, že neplánujete únos malé holčičky od jejího otce, spal bych dnes v noci mnohem lépe. lépe."
"Aha," řekla jsem ohromeně. Trvalo mi chvíli pochopit chybný závěr ke kterému došel. "Ale ne. Vůbec nic takového." slabě jsem se usmála snažíc se ho uklidnit. "Prostě si jen připravuju bezpečné místo pro ni v případě, že by se něco stalo mému manželovi a mně."
Jeho oči se zúžily. "Vy očekáváte že se něco stane?" Zrůžověl a pak se omluvil. "Ne, že by to byla moje věc."
Dívala jsem se na červenou rozlévající se mu pod tenkou kůží a byla ráda-jako jsem byla často-že jsem nebyla průměrný novorozenec. J. vypadal jako dost milý člověk, odohlédnouc od kriminálního chování, a byla by škoda ho zabít.
"Nikdy nevíte." Povzdechla jsem.
Zamračil se. "Můžu vám tedy popřát hodně štěstí. A prosím, nebuďte mnou pobouřena, moje drahá, ale ... kdyby měl přijít pan Jasper ke mně a ptát se, jaká jména jsem dal na tyto dokumenty. . ".
"Pochopitelně, měli byste mu to okamžitě říct. Nic by se mi nelíbilo víc, než kdyby byl pan Jasper plně informován o naší transakci. "
Zdálo se žže moje průhledná upřímnost trochu zmírnila jeho napětí
"Velmi dobře," řekl. "Nepodaří se mi přesvědčit vás, aby jste zůstala na večeři?"
"Je mi líto, J. Momentálně mám málo času."
"Tedy opět, hodně zdraví a štěstí. Cokoliv bude rodina Cullenových potřebovat, neváhejte se obrátit na mě, Bello. "
"Děkuji vám, J."
Odešla jsem se svým kontrabandem, otočíc se zpět na J. jsem viděla že na mě zíral, v jeho výrazu směs úzkosti a lítosti.
Zpáteční cesta mi trvala kratší dobu. Noc byla černá, a tak jsem vypnula světlomety a uzemnila ji. Když jsem se dostala zpátky do domu, většina vozů, včetně Alicina Porsche a mého Ferrari chyběla. Tradiční upíři zašli tak daleko, jak jen bylo možné ukojit svou žízeň. Zkoušela jsem nemyslet na jejich noční lov, slepá k obrazu jejich obětí v mé mysli.
Zpáteční cesta mi trvala kratší dobu. Noc byla černá, a tak jsem vypnula světlomety a uzemnila ji. Když jsem se dostala zpátky do domu, většina vozů, včetně Alicina Porsche a mého Ferrari chyběla. Tradiční upíři zašli tak daleko, jak jen bylo možné ukojit svou žízeň. Zkoušela jsem nemyslet na jejich noční lov, slepá k obrazu jejich obětí v mé mysli.
Jenom Kate a Garrett byli v přední místnosti hravě se hádajíc o výživové hodnotě zvířecí krve. Usoudila jsem, že Garrett se pokusil o lovecký výlet vegetariánského stylu a zjistil, že je to obtížné.
Edward musel vzít Renesmee domů spát. Jacob, bezpochyby, byl v lese poblíž chaty. Zbytek mé rodiny taky musel být na lovu. Možná byli venku s ostatními Denalijskými.
Čím mi v podstatě nechali dům pro sebe, čehož jsem rychle využila.
Cítila jsem, že jsem byla první po dlouhé době, kdo vstoupil do Alicina a Jasperova pokoje, možná první od té noci, co odešli. Přešla jsem se v tichosti přes jejich obrovský šatník, dokud jsem nenašla ten správný druh tašky. Musela být Alicina, byl to malý černý kožený ruksak, druh, který se obvykle používá jako kabelka, dost malý aby ho mohla nést Renesmee bez dozoru. Pak jsem udělala nájezd na jejich drobnou hotovost, přičemž jsem si vzala asi dvojnásobek ročního příjmu pro průměrnou americkou domácnost. Vytušila jsem, že moje krádež bude méně znatelná tady, než kdekoliv jinde v domě, neboť tento pokoj každého rozesmutnil. Obálka s falešnými pasy a občankami šla do vaku na vrch peněz. Pak jsem seděla na okraji Aliciny a Jasperovy postele a dívala se na žalostně nepatrný balíček, který byl vše, co jsem mohla dát svoji dceři a mému nejlepšímu příteli, abych pomohla zachránit jejich životy. Sesunula jsem se k sloupku postele s pocitem bezmocnosti.
Ale co jiného jsem mohla dělat?
Seděla jsem tam na několik minut se skloněnou hlavu, když jsem dostala dobrý nápad.
Kdyby ...
Kdybych předpokládala, že Jacob a Renesmee utečou, pak by to vycházelo z předpokladu, že Demetri by byl mrtvý. To by dalo všem pozůstalým čas nadechnout se, včetně Alice a Jaspera.
Tak proč by nemohla Alice a Jasper pomoci Jacobovi a Renesmee? Pokud by se spojili, Renesmee by měla nejlepší představitelnou ochranu. Neexistoval žádný důvod, proč by to nemohlo být takhle, kromě skutečnosti, že Jake a Renesmee byli v Alicině mrtvém úhlu. Jak by je mohla začít hledat?
Chvíli jsem uvažovala, pak jsem opustila pokoj a přešla přes halu do Carlislova a Esmeina apartmá. Jako obvykle, Esmein stolek byl zaplněn s plány a náčrty, všechno úhledně naskládané ve vysokých hromadách. Stůl měl nad pracovní plochou spoustu poliček, v jedné byla krabička s psacími potřebami. Vzala jsem si nový list papíru a tužku.
Potom jsem zírala celých pět minut na prázdnou slonovinovou stránku, soustředíc se na své rozhodnutí. Alice nemusí být schopna vidět Jacoba nebo Renesmee, ale mohla vidět mě. Představovala jsem si ji, jak vidí tuto chvíli zoufale doufajíc, že nebude příliš zaneprázdněna, aby ji věnovala pozornost.
Pomalu, záměrně jsem napsala slova RIO DE JANEIRO velikými písmeny přes celou stránku.
Rio se mi zdálo jako nejlepší místo kam je poslat. Bylo to daleko odtud, Alice a Jasper již podle posledních zpráv byli v Jižní Americe, a naše staré problémy nezmizeli jenom proto, že jsme teď měli problémy horší. Pořád tady ještě bylo tajemství Renesmeeiny budoucnosti, strachu z jejího rychlého růstu. Stejně bychom zamířili na jih. Teď to bude Jckobova a doufám i Alicina práce, pátrat po legendách.
Znovu jsem sklonila hlavu v náhlém nutkání vzlykat, tisknouc zuby. Bylo lepší, že Renesmee půjde dál beze mě. Ale už teď mi chyběla tolik, že jsem to téměř nemohla vydržet.
Zhluboka jsem se nadechla a položila lístek na dno malého baťůžku, kde jej Jacob brzy najde.
Vsadila bych se, že-protože je nepravděpodobné, že by jeho střední nabízela Portugalštinu-Jake měl alespoň španělštinu jako volitelný jazyk.
Nezbývalo nic, než čekání.
Dva dny, zůstali Carlisle s Edwardem na mýtině na které viděla Alice přicházet Volturiovy. Bylo to stejné bojové pole, kde zaútočili Victoriini novorozenci loni v létě. Byla jsem zvědavá, bude-li mít Carlisle pocit dejavu. Pro mne to všechno bude nové. Tentokrát Edward a já zůstaneme se svou rodinou.
Můžeme se jen domnívat, že Volturiovi budou stopovat buď Edwarda nebo Carlisla. Přemítala jsem, zda-li budou překvapeni, že jejich kořist neutíká. Donutí je to mít se na pozoru? Nedovedla jsem si představit, že by kdy měli potřebu být opatrní.
Přestože jsem byla - doufejme-neviditelná pro Demetriho, zůstala jsem s Edwardem. Jistě. Zbývalo nám jen pár hodin spolu.
Neměli jsme s Edwardem žádnou velkolepou scénu loučení, ani jsme ji neplánovali. Vyslovit to by znamenalo konec. Bylo by to stejné, jako ta slova napsat. Konec na poslední stránce rukopisu. Tak jsme o našem loučení nemluvili a zůstávali pořád poblíž jeden druhému pořád se dotýkajíc navzájem. Ať už nás konec najde kdekoli, nenajde nás odděleně.
Postavili jsem stan pro Renesmee několik yardů zpátky pod ochranou lesa, pak tam bylo více déjávu, jak jsme zjistili, že táboříme tam, kde předtím s Jacobem. Bylo téměř nemožné uvěřit, kolik věcí se změnilo od loňského června. Před sedmi měsíci se zdál být náš trojúhelníkový vztah nemožný, tři různé druhy žalu, kterým nešlo zabránit. Teď bylo všechno v perfektní rovnováze. Zdálo se šošklivě ironické, že kousky skládačky začínají do sebe zapadat právě ve chvíli, kdy má být všechno zničeno.
Začalo sněžit už noc před Silvestrem. Tentokrát se malé sněhové vločky na skalnaté půdě mýtiny nerozpouštěli. Zatímco Renesmee a Jacob spali-Jacob chrápajíc tak hlasitě, že jsem se divila, že se nevzbudila-sníh vytvořil na zemi tenkou pokrývku, která postupně houstla. Když vyšlo slunce, scéna z Aliciny vize byla kompletní. Drželi jsme se s Edwardem za ruce a zírali jsme přes třpytivou bílou plochu, ani jeden z nás nepromluvil.
V čase brzkých ranních hodin se shromáždili ostatní, jejich oči odráželi tichý důkaz přípravy-některé světle zlaté, jiné sytě karmínové. Brzy poté, co jsme se sešli všichni jsme mohli slyšet vlky pohybující se v lese. Jacob se objevily u stanu, opouštejíc Renesmee ještě spící, aby se k nim připojil.
Edward a Carlisle rozestavili ostatní do volné formace, naše svědky po stranách, jako galerii.
Dívala jsem se z povzdálí, čekanjíc u stanu dokud se Renesmee probudí. Když se vzbudila, pomohla jsem ji obléct se do šatů, které jsem starostlivě vybrala dva dny předtím. Šaty, které vypadali nazdobeně a žensky, ale ve skutečnosti byli odolné vůči opotřebení-dokonce i kdyby je na sobě měl někdo, kdo pojede na vlkodlačím hřbetě přes pár států. Přes bundu jsem jí dala černý kožený batoh s doklady, peníze, záchytné body, a můj s láskou psaný odkaz
pro ni, Jakoba, Charlieho a Renée. Byla dost silná, aby to pro ni nebylo zátěží.
Její oči byly obrovské, jak si přečetla utrpení v mé tváři. Ale pochopila dost, aby se neptala, co jsem dělala.
"Miluju tě," řekla jsem jí. "Víc než cokoliv."
"Já tebe taky, mami," řekla. Dotkla se medailonku na svém krku, ve kterém nyní byla fotografie jí, Edwarda a mne. "Vždycky budeme spolu."
"V našich srdcích budeme vždycky spolu," Opravila jsem se šeptem tichým jako dech. "Ale když dnes přijde čas, budeš mě muset opustit."
Její oči se rozšířily, a dotkla se rukou mé tváře. Tiché ne bylo hlasitější než kdyby ho vykřikla.
Bojovala jsem s polykáním, v oteklém hrdle. "Uděláš to pro mě? Prosím? "
Přitlačila prsty silněji na mou tvář. Proč?
"Nemůžu říct," šeptala jsem. "Ale brzy porozumíš. Slibuju. "
V mé hlavě jsem viděla Jakobovu tvář.
Přikývla jsem, pak dala prsty pryč. "Nemysli na to," vydechla jsem jí do ucha. "Neříkej to Jacobovi, až dokud vám neřeknu, aby jste běželi, jo?"
Tohle pochopila. Taky přikývla.
Vybrala jsem si z kapsy poslední detail.
Při balení Renesmeeiných věcí mi do oka zablýskla nečekaná jiskra barvy. A nadějný paprsek slunce přes světlík osvětlil šperky v drahé starožitné krabičce nacpané vysoko, která stála nedotčená nahoře na poličce v koutě. Chvíli jsem to zvažovala a pak jsem pokrčila rameny. Po tom, co jsem si poskládala úlomky Aliciných vidění jsem nemohla doufat, že nadcházející střetnutí bude vyřešeno v míru. Ale proč nezkusit pro začátek, tak přátelsky jak jen to půjde? Ptala jsem se sama sebe. Komu to mohlo ublížit? Takže myslím, že jsem asi musela nějaká naděje zůstat, po tom všem-slepá, nesmyslná naděje-protože jsem vylezla na polici a vzala si Arův svatební dar.
Teď jsem měla připevněný hrubý zlatý řetěz kolem krku a cítila jsem, jak se váha obrovského diamantu uvelebila v prohlubni mého krku.
"Hezké," zašeptala Renesmee. Pak omotala ruce kolem mého krku jako svěrák. Přitiskla jsem si jí k hrudi. Takhle propletená jsem ji vynesla ze stanu na mýtinu.
Jak jsem se blížila, Edward pozvedl jedno obočí, ale jinak můj příchod nekomentoval. Jenom položil ruce kolem nás, na jeden dlouhý okamžik a pak nás s hlubokým povzdechem nechal jít. Nikde v jeho očích jsem neviděla loučení. Možná že měl větší naději, že po tomhle ještě něco bude, než si připouštěl.
Zaujali jsme svá místa, Renesmee čile sedící na mých zádech, abych měla ruce volné. Stála jsem pár stop za přední linii tvořené Carlislem, Edwardem, Emmettem, Rosalie, Tanyou, Kate a Eleazarem. Hned vedle mě byli Benjamin a Zafrina, mým úkolem bylo chránit je tak dlouho, jak to jen půjde. Byli to naše nejlepší útočné zbraně. Kdyby Volturiovi byly těmi, kteří oslepnou jen na pár okamžiků, mohlo by to změnit vše.
Zafrina byla ztuhlá a neúprosná se Sennou jako svým téměř zrcadlovým obrazem na druhé straně. Benjamin seděl na zemi, dlaně vtlačené do hlíny a tiše si mumlal o zlomových liniích. Minulou noc navršil hromady kamenů, aby to vypadalo přirozeně, a nyní byli sněhem pokryté hromady po celé zadní části louky. Nestačili k zranění upíra, ale doufejme, že stačí, aby je rozptýlili.
Svědci se seskupili po naší levici a pravici, někteří blíž než ostatní-ti, kteří vydali prohlášení byli nejblíže. Všimla jsem si, že Siobhan si tře spánky, oči zavřené v soustředění, poslechla Carlisla? Snažila se vizualizovat diplomatické řešení?
V lesích za námi, stáli připravení neviditelní vlci; bylo slyšet pouze jejich těžké dýchání, a tlukot jejich srdce.
Přivalili se mraky rozptylující světlo tak, jako by bylo ráno nebo odpoledne. Edwardy oči zpozorněli, jak prohlédl zorné pole, a já jsem si byla jistá, že tuto scénu vidí podruhé-poprvé v Alicině vizi. Měla by to být přesně ta samá a přijedou Volturiovi. Zbývali nám nyní jen minuty nebo sekundy.
Celá naše rodina a spojenci teď zpevněli.
Z lesa vyšel obrovský červenohnědý Alpha, aby se postavil ke mně; muselo to pro něj být hodně těžké, být tak daleko od Renesmee, když byla v bezprostředním nebezpečí.
Renesmee se natáhla, aby mohla proplést prsty v ohromném kožichu na rameni, a její tělo se trošičku uvolnilo. Byla klidnější, když byl Jacob poblíž. Taky jsem se cítila trošku lépe. Dokud bude Jacob s Renesmee, bude v pořádku.
Bez toho, aby riskoval pohled dozadu, Edward došel zpátky ke mně. Natáhla jsem ruku, abych ho mohla chytit. Stiskl mi prsty.
Další minuta odtloukla, a já zjistila, že se namáhám abych, zachytila nějaké zvuky příchodu.
A pak Edward ztuhl a tiše zasyčel mezi sevřenými zuby. Jeho oči se zaměřily přímo na les, severně od místa, kde jsme stáli.
Zírali jsme tak, kam on, a čekali jsme, až uběhnou poslední sekundy.
36. Krvežíznivost
Přišli okázale v přísné formaci, svým vlastním způsobem byli krásní.
Hýbali se spolu, ale nebyl to pochod, jen perfektně sehraní vypluli zpoza stromů-tmavý, neporušený tvar, jejich postup byl tak hladký,že se zdálo, jakoby se pohybovali pár palců nad bílým sněhem.
Obvod byl šedý a s každou řadou směrem dovnitř černější až byla nakonec ve středu ta nejhlubší černá. Každá tvář byla zastíněna kapucí. Slabý, šoupavý zvuk jejich nohou byl natolik pravidelný, že to bylo jako hudba, komplikovaný rytmus bez zaváhání.
Na nějaké znamení, které jsem nepostřehla-nebo možná žádné ani nebylo, pouze tisíciletí praxe-se sestava rozložila směrem ven. Pohyb byl příliš upjatý, příliš pravoúhlý, příliš připomínal otevírající se květinu, i barvou, byl to otevírající se vějíř, půvabný, ale příliš hranatý.
Šedě oblečená část se rozložila na bocích, zatímco tmavší formy postupovali prudce dopředu přesně ve středu, každý pohyb pečlivě kontrolován.
Jejich postup byl pomalý, ale záměrný, a to beze spěchu, bez napětí, bez úzkosti. Bylo to tempo nepřemožitelných.
Tohle byla skoro moje stará noční můra. Jediné, co chybělo, byla zlomyslná chtivost, kterou jsem viděla v jejích tvářích v mém snu - úsměv mstivé radosti. Až doteď byli Volturiovi příliš disciplinovaní, než aby ukázali vůbec nějaké emoce. Také nevykazovali překvapení nebo zděšení před sbírkou upírů, kteří na ně čekali-sbírkou, která ve srovnání s nimi vypadala chaotická a nepřipravená.
Nedali najevo překvapení před obrovským vlkem, který stál v našem středu.
Nemohla jsem se ubránit, abych je nespočítala. Bylo jich třicet dva. I kdyby jste nepočítali dvě zaostávající, černě oblečené postavy úplně vzadu, myslím že to byli manželky - chráněná poloha naznačovala, že se útoku nezúčastní - pořád nás počtem převyšovali. Nás, kteří budeme bojovat, bylo jen devatenáct plus dalších sedm, kteří se budou dívat, jak umíráme. Dokonce, i kdybych započítala deset vlků,nestačilo by to,abychom vyhráli.
"Rudokabátnící jdou, rudokabátníci jdou," mumlal Garrett záhadně sám k sobě a pak se uchechtl. Posunul se blíže ke Kate.
"Přijeli," zašeptal Vladimir Stefanovi.
"Manželky," zasyčel zpět Stefan. "Celá garda. Všichni dohromady. Je dobře, že jsme nezkusili Volterru. "
A pak, jako kdyby jich nebylo dost, zatímco Volturiovi pomalu a majestátně pokračovali, za nimi začali vstupovat na mýtinu další upíři.
Tváře v tomto zdánlivě nekonečném přívalu upírů byli protikladem k bezvýrazným disciplinovaným obličejům Volturiů - tihle vyzařovali spoustu emocí. Zpočátku to byl šok, a dokonce i úzkost, když viděli nečekanou sílu čekající na ně. Ale tyhle obavy rychle zmizeli, byli v bezpečí ve své drtivé převaze, v bezpečí jejich pozice za nezastavitelnou silou Volturiů. Jejich projev se vrátil k výrazu, který měli na tvářích předtím, než jsme je překvapili.
Bylo snadné pochopit jejich způsob myšlení - tvářili se jednoznačně. Tohle byl rozhněvaný dav, vydrážděný k šílenství a otročící pro spravedlnost. Plně jsem si neuvědomila upíří postoj k nesmrtelným dětem, dokud jsem si nepřečetla
tyto tváře.
Bylo jasné, že tato různorodá, chaotická kopa - dohromady více než čtyřicet upírů - byli svědkové Volturiů. Kdybychom byli mrtví, šířili by řeči, že zločinci byli vyhlazeni, že Volturiovi jednali úplně nestranně. Většina vypadala, jako by doufali, ve víc než jen možnost stát se svědkem- chtěli pomoct trhat a pálit.
Nemodlili jsme se. I kdybychom mohli nějak vyrovnat výhody Volturiů, pořád by nás mohli pochovat pod hromadou jejich těl. I kdybychom zabili Demetriho, Jacob nebude schopen předběhnout je.
Cítila jsem stejné kompletní porozumění klesající kolem mě. V ovzduší převážilo zoufalství, tlačící mě víc než předtím.
Bylo zřejmé, že jeden upír mezi odpůrci k nim nepatří, rozeznala jsem Irinu, jak váhá mezi dvěma skupinami, její výraz vynikal mezi ostatními. Irinin zděšeně upřený pohled patřil Tanyině pozici v přední linii. Edward zavrčel, jen velmi tiše, ale vášnivě.
"Alistair měl pravdu," zamumlal Carlislovi.
Sledovala jsem Carlislův tázavý pohled na Edwarda.
"Alistair měl pravdu?" zašeptala Tanya.
"Oni-Caius a Aro-přišli ničit a získat," Edward vydechl téměř tiše zpět jen tak, aby to mohla slyšte naše strana. "Na svém místě mají mnoho druhů strategie. I když se Irinino obvinění ukáže být lživé, najdou si další důvod, proč zaútočit. Ale teď vidí Renesmee, takže jsou naprosto optimističtí o průběhu akce. Dalo by se ještě pokusit se bránit proti jejich další nepřirozeným silám, ale nejprve budou muset zastavit, aby slyšeli pravdu o Renesmee." Pak dodal ještě tišeji. ", Což nemají v úmyslu udělat."
Jacob vydal trochu divné zafunění.
A pak nečekaně, asi o dvě sekundy později, se průvod zastavil. Tichá
hudba dokonale synchronizovaných pohybů se změnila na ticho. Bezchybná disciplína zůstala nepřerušená; Volturiovi zmrzli v absolutním tichu jako jeden. Stáli asi sto yardů od nás.
Za mnou, po stranách, jsem slyšela, jak bijí velká srdce, blíž než kdykoliv předtím. Riskla jsem pohled doleva a doprava, abych viděla, co zastavilo postup Volturiů.
Vlci se k nám
přidali.
Na obou stranách naši nerovnoměrné linie byli vlci rozvětvení v dlouhé, hraniční formaci. Ušetřila jsem zlomek vteřiny, abych zaznamenala, že tam bylo víc, než jen deset vlků, abych rozeznala vlky, které jsem znala a ty, které jsem předtím neviděla. Bylo jich šestnáct, rozmístěných rovnoměrně kolem nás-celkem sedmnáct, počítajíc Jacoba. Bylo jasné, z jejich výšky a nadrozměrných tlapek, že všichni nově příchozí byli velmi, velmi mladí. Myslím, že jsem to měla předvídat. S tolika upíry utábořenými v okolí byla vlkodlačí populační exploze nevyhnutelná.
Více dětí, které zemřou. Divila jsem se, proč to Sam dovolil, a pak jsem si uvědomila, že neměl jinou možnost. Pokud by se kterýkoli z vlků postavil na naši stranu, Volturiovi by jistě vyhledali zbytek. Dali do hry celý svůj druh.
A my prohrajeme.
Náhle jsem dostala vztek. Pod vztekem jsem byla vražedně rozčílená. Moje beznadějné zoufalství úplně zmizelo. A nejasná načervenalá záře zahalila tmavé postavy přede mnou, a vše, co jsem chtěla v té chvíli, byla šance zatnout do nich zuby, otrhat jim končetiny od těla a upálit je na hranici. Byla jsem tak šílená, že bych mohla tancovat kolem hranice, kde se praží zaživa; smála bych se, zatímco se mění v dým. Moje rty se automaticky stáhly a tiché, nelítostné bručení rozeznělo můj krk z otvoru mého žaludku. Uvědomila jsem si, že koutky mám zvednuté v úsměvu.
Zafrina a Senna vedle mě tiše vrčeli v ozvěně. Edward mi stlačil ruku, kterou mi stále držel, aby mě upozornil.
Většina jejich tváří byla stále ještě bezvýrazná. Pouze dva páry oči neprozrazovali vůbec žádné emoce. V samém centru, dotýkajíc se rukama, Aro a Caius zastavili, aby zhodnotili, a celá garda zastavila s nimi, čekajíc na příkaz zabít. Ti dva se na
sebe nedívali, ale bylo zřejmé, že komunikují. Marcus, který se dotýkal Ara na druhé straně, se nezdál být součástí konverzace. Jeho výraz nebyl tak tupý jako u gardy, ale přesto téměř prázdný. Zdálo se, že se docela nudí, stejně, jako když jsem ho viděla předtím.
Postavy svědků Volturivých byli nakloněny směrem k nám, jejich oči zuřivě zafixované
na Renesmee a na mě, ale zůstali stát blízko okraje lesa, čímž ponechávali široký prostor mezi sebou a vojáky Volturiů. Pouze Irina se vznášela blízko za Volturii, jen pár kroků od starobylých žen - obě s blond vlasy a vybledlou kůží a potaženýma očima - a jejich dvou masivních bodyguardů.
Byla tam jedna žena v tmavěji šedém plášti hned za Arem. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, že se ve skutečnosti dotýká jeho zad. Byla tohle další štít, Renata? Byla jsem stejně jako Eleazar zvědavá, jestli bude schopna odpudit mně.
Ale já bych nepromrhala svůj život ve snaze dostat Caia nebo Ara. Měla jsem více důležitých cílů.
Teď jsem hledala jak je naplnit a neměla jsem problém vybrat dva útlé, tmavě šedé pláště blízko srdci seskupení. Alec a Jane, skoro nejmenší členové gardy, stáli po Marcusově boku, doprovázeni Demetrim na druhé straně. Jejich tváře byly krásně hladké, což jim nic neubíralo, ale měli na sobě nejtmavší pláště s výjimkou černých plášťů Starších. Čarodějnická dvojčata, jak jim říkal Vladimir. Jejich síla byla základním kamenem ofenzivy Volturiů. Šperky v Arově sbírce.
Moje svaly se napjali a ústa mi zaplavil jed.
Arovy a Caiovy potažené červené oči probleskli celou naší linii. V Arově tváři jsem četla zklamání, jak jeho upřený pohled přelétl přes naše tváře znovu a znovu, hledajíc jednu, která chyběla. Rty mu ztuhli zklamáním.
V té chvíli jsem necítila nic, než vděčnost, že Alice utekla.
Jak se pauza prodlužovala, slyšela jsem, jak se Edwardovi zrychlil dech.
"Edwarde?" zeptal se Carlisle, tiše a úzkostlivě.
"Nejsou si jisti, jak postupovat. Zvažují možnosti, výběr klíčových cílů-mě, samozřejmě tebe, Eleazara, Tanyu. Marcus čte sílu našich vzájemných vazeb, hledá slabá místa. Dráždí je přítomnost Rumunů. Bojí se tváří, které neznají- zejména Zafrina a Senna-a přirozeně vlků. Ještě nikdy předtím je nikdo nepřevážil počtem. To je to, co je zastavilo. "
"Převážil počtem?" zašeptala Tanya nedůvěřivě.
"Nepočítají své svědky," vydechl Edward. "Pro gardu jsou ni. Aro má prostě rád publikum."
"Měl bych promluvit?" zeptal se Carlisle.
Edward zaváhal, pak přikývl. "Tohle je jediná šance, kterou dostaneš."
Carlisle narovnal ramena a vystoupil o několik kroků před naši obrannou linii. Nenáviděla jsem vidět ho o samotě, nechráněného.
"Měl bych promluvit?" zeptal se Carlisle.
Edward zaváhal, pak přikývl. "Tohle je jediná šance, kterou dostaneš."
Carlisle narovnal ramena a vystoupil o několik kroků před naši obrannou linii. Nenáviděla jsem vidět ho o samotě, nechráněného.
Rozpřáhl ruce, držíc dlaně nahoru, jako kdyby v pozdravu. "Aro, můj starý příteli. Jsou to staletí. "
Na bílé mýtině bylo na dlouhý moment mrtvé ticho. Cítila jsem napětí převalující se přes Edwarda, jak poslouchal Arovo hodnocení Carlislovych slov.
Napětí rostlo, jak sekundy odtikávali.
A pak Aro vystopil vpřed z centra formace Volturiů. Štít, Renata, se přesunul s ním, jako kdyby špičky jejich prstů byly všité do jeho pláště. Poprvé Volturiovi zareagovali. A mumlavé nadávky se převalili přes linii, obočí stažená v mračení, rty zvlněné od zubů. A několik strážců se naklonilo vpřed a přikrčilo.
Aro natáhl jednu ruku k nim. "Klid."
Udělal ještě několik kroků, pak naklonil hlavu ke straně. Jeho mléčné oči svítili zvědavostí.
"Čistá slova, Carlisle," vydechl svým tenkým, slabým hlasem. "Zdají se být vyvedení z míry, protože se domnívají, že jste shromáždili armádu, aby mě zabila, a zabila mé drahé."
Carlisle potřásl hlavou a natáhl pravou ruku dopředu, jako kdyby nebylo mezi nimi pořád ještě téměř sto yardů. "Stačí dotknout se mé ruky, abych věděl, že to nikdy nebyl můj záměr."
Arovy bystré oči se zúžili. "Ale jak bych mohl tvůj záměr uvážit,drahý Carlisle, tváří v tvář tomu, co jste udělali?" zamračil se a stín smutku přeletěl jeho postojem - jestli byl skutečný nebo ne, to jsem říct nemohla.
"Nespáchal jsem zločin, za který si mě přišel potrestat."
"Pak odstup stranou a nech nás potrestat viníky. Vskutku, Carlisle, nic by mne nepotěšilo víc, než ušetřit dnes tvůj život."
"Nikdo ho nespáchal, Aro. Dovol mi to vysvětlit. " Carlisle opět nabídl ruku.
Než Aro mohl odpovědět, Caius se posunul rychle vpřed k Arovi.
"Tolik nesmyslných pravidel, mnoho zbytečných zákonů, které vytvoříte sami pro sebe, Carlisle," bílovlasý Starší zasyčel. "Jak je možné, že obhajujete porušení toho jediného, na kterém opravdu záleží?"
"Zákon nebyl porušen. Pokud budete poslouchat-"
"Vidíme dítě, Carlisle," prskal Caius. "Nedělej z nás hlupáky."
"Ona není nesmrtelná. Ona není upír. Mohu to snadno dokázat, stačí pár chvil-"
Caius ho uřízl. "Jestli není zapovězena, proč jste shromáždili prapor, aby ji chránil?"
"Svědci, Caiusi, stejně, jako jste si je přivedli vy." Carlisle ukázal na rozzlobený dav na okraji lesa, některé z nich v reakci na to vrčeli. "Každý z těchto přátel vám může říci o dítěti pravdu. Nebo se na ni můžete jen dívat, Caiusi. Podívejte se na proudění lidské krve v její tváři."
"Rafinované!" vyprskl Caius. "Kde je ten udavač? Nechť předstoupí! "Natahoval krk, až dokud nevypátral Irinu prodlévající za ženami. "Ty! Pojď! "
Irina na něj nechápavě zírala, ve tváři výraz jako někdo, kdo se ještě zcela neprobral z noční můry. Caius ji netrpělivě uchopil za prsty. Jeden z obrovských strážců manželek se přemístil k Irině a postrkával ji hrubě do zad. Irina dvakrát mrkla a pak šla pomalu v transu ke Caiovi. Zastavila se několik yardů, oči stále na sestrách.
Caius překlenul vzdálenost mezi nimi a praštil jí přes obličej.
Nemohlo jí to ublížit, ale v tom činu bylo něco strašně ponižujícího. Bylo to, jako sledovat někoho, jak kope psa. Tanya a Kate současně zasyčely.
Irinino tělo ztuhlo a její oči se konečně zaostřily na Caia. Ten ukázal drápovitým prstem na Renesmee, která visela na mých zádech, prsty pořád zamotané v Jacobově kožichu. V mém zuřivém pohledu Caius docela zčerveněl. Skrze Jacobův hrudník rachotilo vrčení.
"To je to dítě, které jsi viděla?" zeptal se Caius. "To, které bylo zřejmě více než člověk?"
Irina mžourala na nás, zkoumají Renesmee poprvé od vstupu na mýtinu. Její hlava se nakláněla na stranu, výrazem jí projížděla zmatenost.
"Tak co?" prskl Caius.
"Já ... Nejsem si jistá," řekla zmateným tónem.
Caiova ruka se napřáhla, jako by ji chtěl dát znovu pohlavek. "Co tím myslíš?" Řekl ocelovým šeptem.
"Není stejná, ale myslím si, že je to stejné dítě. Co chci říct, že se změnila. Tohle dítě je větší než to, které jsem viděla, ale-"
Caiův rozzuřený dech práskal přes jeho zaťaté zuby, a Irina zmlkla, bez toho, že by dokončila. Aro přilétl ke Caiovi, položil krotící ruku na jeho rameno.
"Dej se dohromady, bratře. Máme čas, abychom to vyřešili. Není nutno spěchat. "
Caius se zasmušilým výrazem
se obrátil k Irině zády.
"Nyní, drahoušku," řekl Aro teplým, sladkým šeptem. "Ukaž mi, co se mi snažíš říct." Natáhl k ohromené upírce svou ruku.
Irina ho za ni nejistě vzala . Držel jí pouze pět sekund.
"Vidíš, Caie?" Řekl. "Je to jednoduchá záležitost, jak dostat to, co potřebujeme."
Caius mu neodpověděl. Koutkem oka Aro bleskl po svém publiku, po svém davu, a pak se obrátil zpět ke Carlislovi.
"A tak máme tajemství v našich rukou, jak se zdá. Zdá se, jako by dítě vyrostlo. Přesto z Irininy první vzpomínky jasně vyplývá, že dítě je nesmrtelné. Zvláštní. "
"To je přesně to, co se pokouším vysvětlit," řekl Carlisle, a ze změny v jeho hlase jsem odhadovala, že mohu doufat v jeho úlevu. Byla to pauza, která přibila všechny naše nejasné naděje.
Necítila jsem úlevu. Čekala jsem, téměř znecitlivěná vzteky, na rozložení strategie, kterou Edward slíbil.
Carlisle opět napřáhl ruku.
Aro na chvíli zaváhal. "Raději bych dostal vysvětlení od někoho, kdo je více středem příběhu, příteli. Mýlím se, když předpokládám, že toto porušení nebyla tvoje práce? "
"Nebylo žádné porušení."
"Může být, já potřebuju každou část pravdy." Arův měkoučký hlas ztvrdl. "A nejlepší způsob, jak ho dostat, je mít důkaz přímo od tvého talentovaného syna." Naklonil hlavu směrem k Edwardovi. "Podle toho, jak dítě lpí na jeho novorozené družce,předpokládám, že Edward je do toho zapleten."
Samozřejmě, že chtěl Edwarda. Poté, co uvidí do Edwardovy hlavy, bude znát všechny naše myšlenky. Kromě mých.
Edward se obrátil k rychlému polibku na mé a Renesmeeino čelo, vyhnouc se mým očím. Pak kráčel přes zasněžené pole, poklepajíc na Carlislovo rameno, jak prošel kolem. Slyšela jsem zezadu tichý nářek - Esmeina hrůza se prolomila.
Červená mlha, kterou jsem viděla kolem armády Volturiů, plála jasnější barvou než předtím. Nemohla jsem se dívat na Edwarda, jak křižuje prázdnou bílou mýtinu sám-ale také jsem nemohla unést, že je Renesmee o krok blíže k našim protivníkům. Protichůdné pocity mě trhali ve dvě, zmrzla jsem tak pevně, že jsem cítila, jako by se mé kosti mohly rozbít pouze z tlaku, který byl na ně vyvíjen.
Viděla jsem Janein úsměv, jak Edward překročil střed vzdálenosti mezi námi, když se dostal blíže k nim.
Způsobil to ten malý arogantní úsměv. Můj vztek dosáhl vrcholu, dokonce víc než zuřící krvežíznivost, kterou jsem cítila v okamžiku, když se k nám připojili odhodlaní vlci. Na jazyku jsem cítila chuť šílenství-cítila jsem, jak mě zalila jako přílivová vlna čistá síla. Moje svaly se napjaly, a jednala jsem automaticky. Rozhodila jsem štít se vší silou své mysli, a mrštila jím přes nemožnou vzdálenost pole - desetinásobek mé nejlepší vzdálenosti - jako oštěpem. Vyhekla jsem vypětím.
Štít vanul ven ze mě v bublině přímé energie, atomový hřib tekuté oceli. Pulsoval jako živý-cítila jsem ho, od vrcholu k hranám.
Nyní v mé mysli nebyl žádný elastický odpor, v tomto okamžiku syrové síly, jsem viděla, že zpětný náraz, který jsem cítila předtím, byl můj vlastní - ta neviditelná část sebeobrany ke mně těsně přiléhala, podvědomě neochotná jít dál ode mne. Teď jsem ho osvobodila a můj štít explodoval bez námahy dobrých padesát yardů, stačil jen zlomek mého soustředění. Cítila jsem ho jako další sval, který mně bude poslouchat. Přitlačila jsem a roztáhla ho do tvaru dlouhého, špičatého oválu. Vše pod flexibilním železným štítem bylo náhle mou součástí.Cítila jsem životní sílu všeho, co bylo zahrnuto pod ním, jako světlé teplé body, oslňující světla okolních, která jiskřila kolem mě. Natáhla jsem štít přes celou délku mýtiny, a vydechla úlevou, když jsem cítila, jak bylo Edwardovo briliantové světlo zahrnuto do mé ochrany. Držela jsem, napínajíc tento nový sval tak, že Edwarda těsně obklopoval, tenký, ale nepřekonatelný list mezi jeho tělem a našimi nepřáteli.
Uběhla sotva sekunda. Edward pořád kráčel k Arovi. Všechno se úplně změnilo, ale nikdo kromě mě si nevšiml výbuchu. A vyplašený smích mi unikl pomezi rty. Cítila jsem, jak se na mne ostatní podívali a viděla jsem, jak na mně Jacob vyvalil velké černé oči, jako bych ztratila rozum.
Edward se zastavil pár kroků od Ara, a já si uvědomila s určitým zklamáním, že i když bych jistě mohla, neměla bych zabránit, aby došlo k téhle výměně. To byl zlom všech našich příprav; donutit Ara vyslyšet naši verzi příběhu. Udělat to byla téměř fyzická bolest, ale neochotně jsem zvedla svůj štít a nechala Edwarda znovu nekrytého. Veselá nálada zmizela. Zcela jsem se zaměřila na Edwarda, připravena ho okamžitě zaštítit, kdyby se něco pokazilo.
Edward mi připadal neohroženě arogantně, natáhl svou ruku k Arovi, jako kdyby mu uděloval velkou čest. Aro se zdál být potěšen jeho postojem, ale jeho potěšení nebylo celkové. Renata se nervózně chvěla v Arově stínu. Caius se mračil tak hluboce, že to vypadala jako kdyby jeho papírová, průsvitná kůže pukla natrvalo. Malá Jane ukázala zuby, a vedle ní Alecovy oči zostřili v koncentraci. Vytušila jsem, že byl připraven, stejně jako já, aby jednal v druhé výzvě.
Aro překlenul vzdálenost, aniž by zastavil - a opravdu, čeho by se bál? Mohutné stíny světle šedých plášťů - podsaditých bojovníků jako byl Felix - byli jen o několik yardů dál. Jane a její spalující dar mohl Edwarda srazit na zem, svíjícího se v křeči. Alec by ho mohl oslepit a ohlušit než by udělal krok Arovým směrem. Nikdo nevěděl, že jsem měla sílu je zastavit, ani Edward.
S klidným úsměvem uchopil Aro Edwardovu ruku. Jeho oči se najednou zavřeli, a pak shrbil ramena pod náporem informací.
Každá tajná myšlenka, každá strategie, každý pohled - vše co Edward slyšel v myslích kolem sebe během posledního měsíce-byli teď Arovy. A dál zpět-každá Alicina vize, každý tichý moment s naší rodinou, každý obraz v Renesmeeině mysli, každý polibek, každý dotek mezi Edwardem a mnou ... To všechno teď taky patřilo Arovi.
Frustrovaně jsem zasyčela, a štít se roloval s mým podrážděním, přesouvajíc svůj tvar a roztahujíc se kolem naší strany.
"Klid, Bello," šeptala mi Zafrina.
Stiskla jsem zuby.
Aro se i nadále soustředil na Edwardovy vzpomínky. Edward sklonil hlavu taky, svaly v krku napjaté, jak opět četl vše, co si od něho Aro bral, a taky Arovu odpověď.
Tato dvojsměrná, ale nerovná konverzace pokračovala dost dlouho na to, že to dokonce i stráže nesli těžce. Tiché mumlání probíhalo linií, dokud Caius ostře nevyštěkl, aby mlčeli. Jane se posouvala kupředu, jak si nemohla pomoct, a Renatina tvář byla napjatá vyčerpáním. Chvíli jsem zkoumala tento silový štít, který se zdál být tak vyděšený a slabý, i když byla Arovi užitečná, mohla bych říct, že nebyla žádný bojovník. Její prací nebylo bojovat, ale chránit. Nebyla v ní žádná krvežíznivost. Surová, jak jsem byla, jsem věděla, že kdyby to bylo mezi ní a mnou, rozmázla bych ji.
Přeostřila jsem, když se Aro narovnal, jeho oči se v záblesku otevřeli, v jejich výrazu bázeň a ostražitost. Edwardovu ruku nepustil.
Edward se uvolnil, pořád tak lehce.
"Vidíš?" zeptal se Edward klidným sametovým hlasem.
"Ano, vidím, vskutku," souhlasil Aro, a překvapivě působil téměř potěšeně. "Pochybuji o tom, že mezi bohy nebo smrtelníky někdy někdo viděl tak jasně."
Ukázněné tváře strážců vykazovaly stejnou nedůvěru, jakou jsem cítila já.
"Dal jsi mi toho mnoho k přemýšlení, mladý příteli," pokračoval Aro. "Mnohem víc, než jsem očekával." Přesto pořád nepustil Edwardovu ruku a Edwardův napjatý postoj byl postojem posluchače.
Ukázněné tváře strážců vykazovaly stejnou nedůvěru, jakou jsem cítila já.
"Dal jsi mi toho mnoho k přemýšlení, mladý příteli," pokračoval Aro. "Mnohem víc, než jsem očekával." Přesto pořád nepustil Edwardovu ruku a Edwardův napjatý postoj byl postojem posluchače.
Edward neodpověděl.
"Můžu se s ní setkat?" žádal Aro- téměř prosil-s náhlým dychtivým zájmem. "Po všechna ta staletí jsem nikdy nesnil o existenci něčeho takového. Jaký přírůstek do našich dějin! "
"Co se děje, Aro?" vypálil Caius předtím, než mohl Edward odpovědět. Jen ta otázka mě donutila přitáhnout Renesmee do náručí, kolébat ji starostlivě na hrudi.
"Něco o čem jsi nikdy nesnil, můj praktický příteli. Chvilku přemýšlej, a pokud jde o soud, který jsme zamýšleli zajistit,ten už neplatí."
Caius zasyčel překvapen jeho slovy.
"Klid, bratře," upozornil ho Aro konejšivě.
Tohle by byla dobrá zpráva-tohle byli ta slova, ve která jsme doufali, milost o které jsme si nemysleli, že by byla možná. Aro naslouchal pravdě. Aro připustil, že zákon nebyl porušen.
Ale moje oči se upínaly na Edwarda, a já viděla, jak se mu v zádech svaly napjali. Přehrála jsem si v mysli Arovu výzvu o přemýšlení ke Caiovi, a slyšela dvojí význam.
"Seznámíš mě se svojí dcerou?" požádal Aro Edwarda znovu.
Caius nebyl jediný, kdo zasyčel nad tímto novým odhalením.
Edward neochotně přikývl. A přesto, Renesmee zvítězila nad tolika jinými. Aro se vždy zdál být vůdcem Starších. Kdyby byl na její straně, mohli by ostatní jít proti nám?
Aro stále svíral Edwardovu ruku, a teď odpověděl na otázku, kterou jsme my ostatní neslyšeli.
"Myslím, že kompromis v tomto bodě je jistě přijatelný, podle okolností. Sejdeme se uprostřed. "
Aro uvolnil jeho ruku. Edward se obrátil zpět k nám, a Aro se k němu připojil, přehodil mu ruku náhodně přes rameno, jako by s Edwardem byli nejlepšími přáteli - po celou dobu udržujíc kontakt s Edwardovou kůží. Vykročili napříč přes pole zpět naším směrem.
Celá garda vykročila za nimi. Aro ledabyle mávl rukou bez nutnosti podívat se na ně.
"Počkejte, mí drazí. Opravdu nám nemíní ublížit, pokud budeme mírumilovní ".
Garda na tohle reagovala víc otevřeně než dřív, se vztekem a syčením na protest, ale držíc svou pozici. Renata přilnula k Arovi blíž, než kdy jindy, kňučící úzkostí.
"Mistře," zašeptala.
"Nerozčiluj se, má lásko," odpověděl jí. "Vše jde dobře."
"Možná, že jste měl vzít několik členů své stráže k nám," navrhl Edward. "Bude to pro ně příjemnější."
Aro přikývl, jako kdyby to byl moudrý postřeh, a on si myslel to samé. Dvakrát kývl prsty.
"Felixi, Demetri."
Dva upíři byly okamžitě po jeho boku, vypadajíc přesně stejně, jako když jsem je viděla naposled, co jsem se s nimi setkala. Oba byly vysocí a tmavovlasí, Demetri tvrdý a štíhlý jako čepel meče, Felix mohutný a hrozivý jako špičatý železný kyj.
Všech pět se zastavilo ve středu zasněženého pole.
"Bello" zavolal Edward. "Přines Renesmee ... a pár přátel."
Zhluboka jsem se nadechla. Moje tělo bylo napjaté k obraně. Myšlenka přivést Renesmee do středu tohoto konfliktu ... Ale věřila jsem Edwardovi. On by věděl, jestli Aro plánoval jakoukoli zradu na tomto místě.
Aro měl tři ochránce na své straně, tak jsem si vzala sebou dva. Rozhodnutí mi zabralo jen chvíli.
"Jacobe? Emmette? "Zeptala jsem se potichu. Emmetta, protože by zemřel, aby mohl jít. Jacoba, protože ten by nesnesl, kdyby měl zůstat pozadu.
Oba přikývli. Emmett se zašklebil.
Přešla jsem pole s nimi v doprovodu. Slyšela jsem jiný rachot od gardy, která viděla moji volbu-jasně, že nedůvěřovali vlkodlakovi. Aro pozvedl ruku, odmávl znovu jejich protest.
"Zajímavá společnost, kterou si držíte," mumlal Demetri k Edwardovi.
Edward neodpověděl, ale přes Jacobovy zuby vyklouzlo tiché zavrčení.
Zastavili jsme pár metrů od Ara. Edward se vyvlékl zpod Arova ramena a rychle se k nám přidal, přičemž mě chytil za ruku.
Chvíli jsme se na sebe v tichosti dívali. Felix mě pak tiše stranou pozdravil.
"Opět ahoj, Bello." Arogantně se zašklebil a zároveň stále sledoval každý Jacobův pohyb periférním viděním.
Sarkasticky jsem se usmála na velkého upíra. "Čau, Felix."
Felix se pochechtával. "Vypadáš dobře. Nesmrtelnost ti svědčí. "
"Díky moc."
"Není zač. Jen škoda že. . ".
Nechal svůj komentář vyznít do ticha, ale nepotřebovala jsem Edwardův dar, abych si dovedla představit konec. Taková škoda že vás v sekundě zabijem.
"Ano, je to škoda, že?" zamumlala jsem.
Felix zamrkal.
Aro naší výměně názorů nevěnoval pozornost. S hlavou nakloněnou na stranu, byl fascinován. "Slyšel jsem její zvláštní srdce," zamumlal s téměř hudební kadencí svých slov. "Cítím její podivnou vůni." Potom se jeho zamlžený zrak přesunul na mě. "Popravdě, mladá Bello, nesmrtelnost tě udělala ještě víc mimořádnou," řekl. "Je to, jako kdyby jsi se zrodila pro tento život."
Přikývla jsem jednou, v potvrzení jeho lichotky.
"Líbil se ti můj dárek?" zeptal se, pohlédnouc na přívěsek, který jsem nosila.
"Je krásný, a je to od vás velmi, velmi velkorysé. Děkuji vám. Myslím, že jsme vám poslali oznámení. "
Aro se potěšeně zasmál. "Je to jen něco, co se povalovalo kolem. Myslel jsem, že to by mohlo doplnit tvou novou tvář,a měl jsem pravdu. "
Slyšela jsem, slabé syčení od středu line Volturiů. Pohlédla jsem Arovi přes rameno.
Hmm. Zdálo se, že Jane nebyla spokojena s tím, že mi Aro dal dárek.
Aro si odkašlal aby znovu upoutal mou pozornost. "Směl bych pozdravit vaši dceru, krásná Bello?" Zeptal se sladce.
Tohle nebylo to, v co jsme doufali, připomněla jsem si. Bojujíc s nutkáním vzít Renesmee a utéct, jsem udělala dva pomalé kroky vpřed. Můj štít se čeřil za mnou jako kapuce, která chránila zbytek mé rodiny, zatímco Renesmee byla nechráněna. Cítila jsem se hrozně špatně.
Aro se s námi potkal, jeho tvář zářící.
"Ale ona je nádherná," prohlásil mumlajíc. "Tak jako ty a Edward." A pak hlasitěji, "Dobrý den, Renesmee."
Renesmee se na mě rychle podívala. Přikývla jsem.
"Dobrý den, Aro," řekla formálně svým vysokým, zvonivým hlasem.
Arovi oči byly zasněné.
"Co je to?" zasyčel Caius zezadu. Vypadal rozzuřený tím, že se musí ptát.
"Napůl smrtelná, napůl nesmrtelná," oznámil Aro jemu a zbytku gardy bez toho, že by odtrhl okouzlený pohled od Renesmee. "Koncipováno tak, aby byla vynošena touto novorozenou, dokud byla ještě člověkem."
"To je nemožné," posmívali se mu Caius.
"Myslíš si pak, že by mě pobláznili,?" jeho výraz byl značně pobaven, ale Caius ustoupil. "Je tlukot srdce, který slyšíme taky trik?"
Caius se mračil, vypadajíc mrzutě, jako kdyby mu Arovy jemné otázky dali ránu.
"Klidně a opatrně, bratře," varoval ho Aro, stále usmívajíc se na Renesmee. "Vím dobře, jak máš rád svoji spravedlnost, ale neexistuje žádný zákon, který by kázal zakročit proti této unikátní malé a jejím rodičům. A tolik k učení se, tolik učení! Vím, že nesdílíš mé nadšení pro sběr příběhů, ale buď tolerantní se mnou, bratře, abych mohl přidat jednu kapitolu, která mě omráčila svoji nepravděpodobností. Přišli jsme očekávající jen spravedlnost a smutek falešných přátel, ale podívej se, co jsme místo toho získali! Nové, jasné poznání sebe sama, našich možností."
Natáhl svou ruku k Renesmee v nabídce. Ale to nebylo to, co chtěla. Natáhla se daleko ode mne, natahujíc se směrem vzhůru, aby se mohla dotknout konečky prstů Arovy tváře.
Aro nereagoval šokem jako téměř všichni ostatní na tohle představení, byl zvyklý používat tok myšlenek a paměť ostatních mozků stejně jako Edward.
Jeho úsměv se zvětšil, a povzdechl si v plné spokojenosti. "Úžasné," šeptal si.
Renesmee se uvolnila zpátky do mé náruče, její malá tvář velmi vážná
.
"Prosím?" Zeptala se ho.
Jeho úsměv zněžněl. "Pochopitelně jsem netoužil poškodit tvé blízké, drahé Renesmee."
Arův hlas byl tak uklidňující a láskyplný, že mě na sekundu chytil. A pak jsem slyšela, jak Edward zaskřípal zuby a daleko za námi pobouřena Maggie zasyčela nad lží.
"Zajímalo by mě," řekl přemýšlivě Aro, jakože neví o reakci na svá předchozí slova. Jeho oči se nečekaně přesunuli na Jacoba, a místo znechucení, které bylo v očích ostatních Volturiů, bylo v jeho očích touha kterou jsem nechápala.
"Nefunguje to tímhle způsobem," řekl Edward, pečlivá neutralita zmizela z jeho hlasu byla pryč, jeho tón byl náhle příkrý.
"Jen zatoulaná myšlenka," řekl Aro, otevřeně posuzujíc Jacoba, a pak oči pomalu přelétli přes dvě řádky vlkodlaků za námi. Ať mu Renesmee ukázala cokoli, způsobilo to, že vlci byli pro ně náhle zajímaví.
"Oni k nám nepatří, Aro. Neposlouchají naše povely tímhle způsobem. Jsou zde proto, že chtějí být. "
Jacob výhružně zavrčel.
"Zdá se, že s tebou docela souhlasí," řekl Aro. "A tvoje mladá družka a tvá rodina .... Loajální. "Jeho hlas slovo měkce pohladil.
"Jsou zavázaní k ochraně lidského života, Aro. To jim dovoluje spolupracovat s námi, ale těžko s tebou. Nepřehodnotíš-li svůj životní styl. "
Aro se vesele zasmál. "Jen jedna zatoulaná myšlenka," prohlásil opakovaně. "Vy dobře víte, jak to je. Nikdo z nás nemůže zcela kontrolovat touhy svého podvědomí. "
Edward se zašklebil. "Vím, jaké to je. A taky znám rozdíl mezi tímto druhem myšlenek a druhem, který je úmyslný. Nikdy by to nefungovalo, Aro. "
Jacobova ohromná hlava se otočila směrem k Edwardovi, nesmělé zaskučení mu vyklouzlo mezi zuby.
"On - pohrával si s myšlenkou ... hlídacího psa" zamumlal Edward zpět.
Sekunda mrtvého ticha, a pak zvuk šíleného vrčení deroucí se z celé smečky naplnilo celou mýtinu.
Ostrý štěkot Samovav příkazu, myslím, protože jsem se neotočila, abych se podívala - a stížnosti se prolomili do zlověstného ticha.
"Předpokládám, že to byla odpověď na otázku," řekl Aro, znovu se smál. "Tihle si svou stranu vybrali."
Edward zasyčel a naklonil se dopředu. Stiskla jsem mu rameno, přemýšlejíc, co mohlo být v Arových myšlenkách, že ho to donutilo tak prudce reagovat, zatímco Felix a Demetri se synchronizovaně přikrčili. Aro na ně znovu mávl. Všichni se vrátili do své původní polohy, včetně Edwarda.
"Tolik k diskusi," řekl Aro, náhle tónem zaplaveného podnikatele. "Tolik k rozhodování. Pokud mě vy a vaši chlupatí ochránci omluvíte, mí milí Cullenovi, musím se poradit se svými bratry. "
Náhledy fotografií ze složky Twilight film